Při každém mém drobném pohybu se křoví otřese. Normálně bych takový zvuk ani nezaznamenal, ale dnes se mi zdá, jako by se zrovna bortil ledovec. Můj dech je supěním lokomotivy. Lidská mysl se přizpůsobuje situaci a dnes jsem ve smrtelném nebezpečí. Musím zůstat úplně potichu, protože tam mezi stromy čeká krvežíznivý vrah a nezastaví se před žádnou obětí!
Vyvražďovačky, ve kterých nějaký šílený pachatel honí bezbranné studenty nebo rodinu, jsou evergreenem pláten i televizních obrazovek. A jeden takový příběh s krvavým koncem si pro nás připravila také hra Nyctophobia a konkrétně pak její designérka Catherine Stippell. Svůj výtvor svěřila do rukou společnosti Pandasaurus Games. O distribuci celého strašidelného počinu se stará společnost Esdevium Games.
Vydavatelská firma neváhala a oblékla ji do černého hávu a na víko si připravila všeříkající obrázek ruky se zakrvavenou sekerou. Uvnitř na hráče čeká plastový herní plán plný kulatých otvorů. Právě ten vytvoří atmosférické herní prostředí – les, ve kterém se celá honička na kořist a lovce odehraje. Hráči podle připravených scénářů nebo vlastní fantazie rozestaví plastové žetony stromů, figurky hrdinů a také auto – jedinou záchranu pro hrdiny. Kolem plánu pak je třeba ještě rozložit karty světových směrů.
Jeden z účastníků se stane vrahem a dostane podle toho balíček karet. Musí si ale vybrat svoji roli, může být buď sekerník, nebo mág. Jeho protivníci dostanou každý svoji kartu postavy, figurku, dva žetony zdraví (srdce), kartonový kámen a především temné brýle. Ještě před přípravou plánu si je musí nasadit a po celou dobu partie je mít na nose, aby nevěděli, co se v lese opravdu děje. Teprve poté vrahoun rozloží figurky hrdinů na jejich startovní místa a také plastové autíčko na jeho pozici.
Partie probíhá střídáním mezi jednotlivými uprchlíky a jejich možným vrahem. Lovná zvěř potřebuje hned na úvod pomoc od protivníka, který musí aktivnímu hráči navést prst na jeho figurku. V tu chvíli se musí řídit hráč pouze svým hmatem a může prozkoumat okolí svojí postavy ve všech čtyřech světových stranách. Nesmí při tom „nakukovat“ za stromy nebo sahat do diagonál.
Poté se může rozhodnout, na kterou ze čtyř sousedních pozic (respektive z těch, které nejsou blokované nějakou překážkou) se vydá. Při tom doufá, že se vyhne lovci. Po prvním přesunu dostane znovu šanci prozkoumat situaci kolem svojí postavy a poté provede druhý přesun.
Před pohybem nebo po něm může hrdina využít také jednu akci. Může se tak ještě jednou přesunout, hodit kamenem naslepo v jednom směru nebo se ukrýt. Od té chvíle až do svého příštího tahu hráč nesmí komunikovat slovně se svými spoluhráči v honěném týmu. Pokud by to porušil, jeho schovka je prozrazená a navíc vstoupí do hry (stejně jako po hodu kamenem) žeton hluku.
Právě ten musí následovat lovec ve chvíli, kdy na něj dojde řada. Při tom ale vždy hráč v jeho roli vybere jednu ze dvou karet v ruce, která nejenže popisuje vzdálenost, již může vrah v daném tahu urazit, ale také případnou další speciální schopnost. Při tom karta často obsahuje také tematické pokyny, které lovci radí, jak soupeře popichovat.
Kdykoliv se na herní mapě ocitnou na sousedních polích oběť a vrah, nastává čas k boji. Honěný vyděšený hrdina má šanci hodit kamenem a zahnat tak vraha. Na začátku partie má ale každý z účastníků pouze jeden z kamenů a získat zpět je může pouze tak, že na ně na mapě narazí a seberou. Kameny po hodu zůstávají vždy ležet tam, kam dopadly. Ať už se ale napadený brání nebo ne, vždy ztratí jedno srdíčko svého zdraví. Pokud ale nemá možnost se bránit, naopak lovná zvěř uteče o jedno nebo dvě políčka a má šanci se ukrýt.
Všichni hrdinové se musí domlouvat a mohou k tomu po celou dobu využívat slovní pokyny a především orientaci s pomocí světových stran. Snaží se po celou dobu najít auto, které se ukrývá někde na kraji lesa. Nález pak ohlásí všem ostatním členům týmu a musí využít jednu akci k přivolání pomoci. V tu chvíli všichni napadení musí přežít ještě jedno kolo, než dorazí policie a zachrání je (hráči uprchlíci vítězí). Kdykoliv ale některý z hráčů ztratí poslední bod života, už jim není pomoci a celý tým je poražen. Slavit může jeden jediný účastník v roli vraha.
Nyctophobia nabízí jedinečný herní zážitek, při kterém většina hráčů vůbec nesmí používat oči. To přispívá k ohromnému napětí a atmosféře, která funguje od prvního kola až do konce. Hráči musí bojovat s nejistotou a každé setkání s lovcem jen přikládá polínka do ohně.
A právě tady začíná hrát zásadní roli komunikace mezi všemi lovenými. Čím víc jich je, tím více šancí mají na úspěch, protože je pro něj jednodušší a rychlejší nalezení auta. Současně je ale také pro lovce mnohem jednodušší některého z nich v lese chybit a přepadnout. Díky této dvojsečnosti je partie napínavá v libovolném počtu už od minimálních tří účastníků (jeden lovec a dvě oběti).
Role lovce je ale v této partii také poměrně vyhledávaná a to právě díky pocitu jedinečnosti a šance ostatní hráče strašit a jinak ovlivňovat. Pravidla k tomu přímo nabádají, takže lovec může obcházet kolem stolu, různě strašit či povzbuzovat své protivníky. Současně má ale vrah na povel dohled nad partií a neměl by ostatním v cestě za vítězstvím kazit zážitek. Tady je také asi největší kámen úrazu, pokud narazíte na někoho, kdo chce za výhrou jít za každou cenu. Ale takovému protivníkovi už příště tuto roli nesvěříte, čímž se všechno řeší. Bohužel množství rozhodnutí, které lovec má, není velké. Často jsou totiž předem určena přítomností zvuku na mapě.
Les je naprosto variabilní a záleží pouze na lovci, jak jej postaví. V pravidlech najde hned několik doporučených rozestavení. Navíc právě tato role využívá také vliv náhody v podobě dobíraných karet akcí. Skvěle je využití také efekt zvuku, který hráčům dává pocit, jako by je opravdu někdo honil v lese. Když se ukrývají, musí být zticha.
Absolutnímu zážitku brání dva nedostatky. Ten první je pouze o poctivosti hráčů, kteří by měli opravdu prohledávat jen políčka na čtyři strany od svého hrdiny. Je ale těžké takovou věc pohlídat. Mnohem větším problémem je situace, která se vás dotkne, kdykoliv není váš tah. V tu chvíli pouze sedíte u stolu se začerněným výhledem a jedinou společností vám je vaše představivost. To sice pro některé typy hráčů může stačit, ale setkali jsme se i s testery, kteří se mimo svůj tah nudili.
Nyctophobia je naprosto unikátním zážitkem. Hra je z hlediska náplni a složitosti překvapivě nenáročná, ale při tom se jí daří navodit pocit, že vás někdo honí. Brýle s černými skly na nose znamenají, že většina hráčů po celou partii nic neuvidí, což je přesně důvod, proč nás hra baví, ale proč si také najde řadu odpůrců. Nyctophobia je skvělým dárkem pro milovníky hororů.
| Informace o hře ze serveru BoardGameGeek (odkazy směřují tam) | |
| Autor | Catherine Stippell |
| Ilustrace | Peter Wocken |
| Vydavatel | Pandasaurus Games, Asmodee |
| Rok vydání | 2018 |
| Počet hráčů | 3 - 5 |
| Herní doba | 45 |
| Minimální věk | 9 and up |
| Jazyková závislost | Moderate in-game text - needs crib sheet or paste ups (1 voters) |
| Kategorie | Horror |
| Mechanismy | Memory, Team-Based Game, Variable Player Powers |
| Rodina | Components: Blindfolds / Blackout Glasses, Components: Game Trayz Inside, Players: One versus Many |
| Alternativní názvy | Nictofobia |
Více o hře.
+ les může být pokaždé jiný
+ unikátní hra poslepu
+ jednoduchá partie
+ není zbytečně dlouhá (30 až 45 minut)
+ dvě postavy pro lovce se samostatnými balíčky
+ varianty v pravidlech
+ atmosféra
- hráči mimo tah nemají co dělat (ani vidět!)
- lze dobře podvádět
- zábava hodně závisí na lovci (a jeho zapojení do partie)
- lovec nemá moc možností volby
