Obojí nám dává zábavu a možnost prožívat věci, které v reálném životě nemůžeme nebo nezvládáme. A hlavně obojí musíme hrát. Pojďme se nyní podívat na dva bratry, kteří jsou v mnohém podobní, ale také odlišní.
Určitě nebudu sám, kdo vyrůstal na videohrách a k deskovým hrám se dostal až později. U nich jsem zůstal až dodnes a jsou pro mě primární zábavou, tudíž jsem jimi tak trochu dal přednost před vším. A to hlavně před digitálními hrami. Ano, tak to bývá. Člověk se prostě mění a spolu s ním i jeho priority. Normálně to nijak neřeším a moc mě například změna oblíbeného stylu hudby nezajímá, ale tento případ je trochu jiný.
Přeci jen, obojí to jsou hry a videohry se jeví jako dokonalejší a novější sourozenec těch deskových. Vezměte si například téměř nulovou nutnost obsluhování hry z vaší strany, nepřekonatelné vtažení do děje za pomoci dynamické vizualizace a zvukového doprovodu, jednoduchá až primitivní příprava a minimum věcí k zapamatování si. Prostě ideální místo k užívání si a k ponoření se do atmosféry dané hry. To oproti tomu deskové hry působí až zastarale. Setupem počínaje, složitými pravidly konče.
Proto jsem se jednou zarazil, když jsem se sám sebe zeptal, proč mám raději deskové hry než ty, které mohu hrát na konzolích a počítačích. Původně jsem si myslel, že existuje přímá a jednoduchá odpověď, ale tak snadné to zase není.
Samozřejmě, první důvod, který se nabízí je přímá interakce mezi hráči. Online hraní ji prostě nemůže konkurovat. Nic se nevyrovná tomu, když sedíte naproti vašemu sokovi a vidíte v jeho tváři soustředěný výraz, na který můžete snášet nejrůznější poznámky a různě vašeho soupeře znervózňovat a popichovat. Nemluvě o hrách, kde je interakce přímo vyžadována, jako například u her dedukčních a blafovacích, kooperativních atd. Není nad to přímo cítit sociální kontakt s ostatními hráči. Ano, to je jasný důvod, proč mám deskové hry raději než PC hry… ale co lokální multiplayer? Ten přeci nabízí téměř to samé a také s více hráči. Co například takové LAN párty? Dobrá, nebude to úplně to samé, ale nelze úplně říci, že deskové hry jsou z hlediska interakce mezi hráči o tolik lepší, abych je považoval za vyloženě zábavnější.
Další věc, která by se dala u deskových her vyzdvihnout na úkor PC a konzolových her, je strategická stimulace, určité prověřování vašich schopností, nutnost zapojení mysli a nejen pasivní lenošení… hmm, tak tady mi to asi nevyjde. Civilizace, Age of Empires, HOMAM… ano, mnohé za nás počítačové hry udělají sami a my se o tolik věcí zase starat nemusíme, ale co se strategického, logického, taktického a bůhví ještě jakého myšlení týče, jsou videohry na srovnatelné úrovni.
Tak co nám tedy zbývá? Výzva? Podpora fantazie? Zlepšování komunikačních vlastností (ať už verbálních či jiných)? To vše deskové hry asi podporují lépe, ale pořád mi to nestačilo jako pádný důvod k odsouzení videoher do vod zapomenutých herních zážitků. Vždyť PC hry toho nabízejí mnohem víc.
A pak mi to došlo. Vzpomněl jsem si na chvíle, když jsem usedal k mé oblíbené konzoli. Byly to pěkné časy. Ale hned na to mi v mysli vytanula vzpomínka na krásný rodinný večer u deskovky, kdy se všichni smáli, občas přemýšleli, popichovali se, pak vztekali a všeobecně měli hroznou radost ze společně strávených chvil. Těžce se to vyjadřuje, ale tohle mi nikdy hraní digitálních her nepřineslo. Je to určitá množina všech výhod hraní deskových her, umocněná o jakési kouzlo pohodovosti a štěstí. A i když občas nad deskovkou sedím sám a obdivuji její geniální mechanismy a to, jak fungují, tak nikdy nezapomenu na deskoherní večery s přáteli nebo rodinou.
Takže jsem nakonec odpověděl první argumentací? Ne. Je toho mnohem více, ale nedá se to tak jednoduše vyjádřit. Deskové hry jsou prostě čarovné, uhranou vás svojí genialitou, nutností přemýšlet, blafovat, využívat co nejefektivněji svých možností, analyzovat a hlavně… vám přinášejí radost.
Jako pádný důvod je zde také možnost nahlédnout přímo do mechanismů hry a naučit se je používat ve svůj prospěch oproti soupeřům. U videoher můžete po jejich rozložení vidět jedničky a nuly, ale u těch stolních cítíte vizualizaci autora a samotné soukolí ozubených koleček nápadů a funkcí, které vám umožňují si deskovou hru rozkládat a znovu skládat každou odehranou partií. Zjišťovat nové taje a zažívat nové zážitky, vydávat se pokaždé na jinou dobrodružnou cestu… Jak jednou správně konstatoval bývalý dizajnér videoher, nyní deskoherní nadšenec, Richard Ham (Rahdo): mezi dizajnérem deskové hry a samotnou deskovkou toho moc nestojí, autor stolní hry převádí hráčům jeho přímou představu o vysněné hře a není tolik omezovaný, jako u tvorby videoher.
Jak vidíte, dalo by se hledat kde co. A upřímně mi je vážně líto, že asi nedokážu dostatečně vyjádřit mou lásku k deskovkám. To už ale tak s nejhlubším citem bývá.
