Když zapálíte sirku, vznikne oheň a může shořet dům. Král žije s královnou v hradě. Miminko jezdí v kočárku a nosí ho čáp. Trojice významů, které jsou spolu úzce svázané a které všichni vnímáme jako jeden celek. Jenže někdy jsme se to museli naučit. A právě teď je čas, aby si děti tyto společné trojice a vazby mezi obrázky začaly trénovat.
Hra Co k čemu táto má mít právě takový výukový dopad na malé děti od pěti let. Vydává ji společnost Pexi, která hru přeložila a připravila pro český trh z polského originálu firmy Alexander. Jedná se o novinku pro rok 2012 spolu se Slabikovým dominem, které budeme recenzovat v příštím článku.
Stejně jako u podobných her Slepá bába (recenze), Slovní expres (recenze) nebo Navlékej, nečekej (recenze), ani tentokrát není známý autor či grafik, ale za hrou stojí autorský kolektiv. I Co k čemu táto patří do skupiny naučných her, které vám doporučí sova Moudrá hlava.
Krabice, ve které se hra schovává před všetečnýma dětskýma rukama, je vyvedena v bílé s ilustrovanými obrázky součástí – přesýpacích hodin a herní desky, na které se bude vše odehrávat. Vepředu pak ještě straší jedna červená figurka. A když víko odklopíte, objevíte přesně slibované věci. Celý obsah krabice zakrývá čtvercový herní plán s 36 obrázky a také čtvercová pravidla, která mají čtyři stránky a obsahují dvě varianty hry.
Samozřejmě červená figurka má ještě brášky ve třech dalších barvách. K nim patří ještě šestistranná kostka, se kterou budete určovat obrázky, které budou hráči hledat. Pokud pak přeskočíme už zmíněné přesýpací hodiny, tak objevíme tu nejdůležitější věc – 108 (3x 36) karet s obrázky nejrůznějších věcí, objektů a postav.
Postupně se společně podíváme na obě hry popsané v návodu a zhodnotíme si je. Nejdříve tedy hra označovaná římskou číslicí jedna. K tomu, abyste si ji mohli zahrát, připravíte na stole desku a čtyři figurky postavíte na start k červené šipce. Kolem desky pak rozmístíte náhodně všech 108 karet tak, aby byly vidět a hráči na ně mohli dosáhnout. Kostka by se měla nacházet také poblíž.
Všechny figurky začínají na stejném místě a po hodu kostkou mohou hráči svojí postavičkou pohnout o tolik polí, kolik hodili na kostce. Figurka se může pohybovat všemi čtyřmi směry a záleží pouze na volbě hráče, jak půjde. V jednom pohybu však může jít pouze přímo. Pravidla také neřeší, jestli se hráči mohou odrážet od stran herního plánu, pokud hodí větší číslo než je třeba. Figurky putují po plánu v podstatě bez cíle, protože deska žádné konečné políčko neobsahuje. Cílem totiž je něco zcela jiného.
Jakmile figurka zastaví na políčku s obrázkem, začnou všichni soupeři současně hledat trojici obrázků – jeden stejný jako na herním plánu a další dva, které jsou s ním nějak tematicky spojené. První, komu se je podaří všechny najít, zakřičí stop a ukáže soupeřům, které karty to jsou.
Hráč, který je na tahu, má výhodu, že může alespoň částečně určovat obrázek, který se hledá, pohybem svojí figurky. Některých karet si mohl v předchozím průběhu hry všimnout, a teď toho využije. Bohužel vzhledem k počtu karet a jejich rozsáhlosti nemají všichni hráči zdaleka stejný výhled. Výsledek tedy často ovlivňuje pozice karet – pokud leží například dvě ze tří u jednoho hráče, je pravděpodobné, že právě on najde i tu třetí.
Partie končí po 36 hledáních, kdy už jsou nalezené všechny kombinace. Hra se samozřejmě stává stále napínavější. Všechny ulovené karty si hráči nechávají u sebe, a jakmile se stůl vyprázdní, spočítají si svoji kořist a ten s nejvyšším ziskem se stává vítězem.
Ale ještě než začnete hrát, všimnete si hned prvního problému. Rozmístit 108 karet tak, aby všechny obrázky byly vidět a zároveň se celá hra směstnala na nějaký obvykle velký stůl (například náš redakční o rozměrech 90×60 centimetrů), budete muset asi být kouzelníci. Bohužel ve chvíli, kdy začnete karty překrývat, připravíte se o snadný přehled. My však v redakci neměli na výběr, protože prostor na stole jiný přístup nedovolil. Pravidla na to naštěstí upozorňují a najdete v nich radu s rozmístěním na velký stůl nebo na podlahu.
Hra samotná je zajímavá možností volby. Právě průběžné sledování a dobrá paměť může mít velký vliv na výsledek hry. A to je první pozitivní vliv na hráče – děti. Ten ještě důležitější ale zastupuje samotné přiřazování karet a tvoření trojic, které představuje dětem spojitosti mezi věcmi.
Při druhé variantě použijete opět všechny dílky hry, ale ještě přidáte tu poslední – přesýpací hodiny. Nyní hráč hledá karty sám a nemusí se předhánět s ostatními soupeři. Ovšem tentokrát mu je protivníkem písek v přesýpacích hodinách. Do doby než propadne poslední zrnko, musí hráč najít trojici nebo přichází o tah a je řada na dalším.
Tato varianta je spravedlivější, protože nezávisí na pozici, kde hráč sedí, ale pouze na jeho schopnosti hledat. Hráči však často nemají šanci projít všech 108 karet za omezený čas. Proto je dobré si na začátku před hrou projít karty a podívat se, jaké obrázky obsahuje. Bez této znalosti je hra výrazně těžší. V této variantě je partie výrazně delší, protože často hráči neuspějí, zatímco v první verzi se vždy hledá tak dlouho, dokud někdo kombinaci neodhalí.
Zábavu zhoršuje počet karet, které musíte mít rozložené a z toho plynoucí nespravedlnost při hledání. Pro 108 karet je třeba opravdu velký stůl a přesto hráči těžko budou mít přehled o všech obrázcích, které před nimi leží. Výhodou jsou naopak dvě varianty hry, které kombinují různý přístup k hledání karet, přesto napínavější a lepší je první verze.
Co k čemu táto je jednoduchá hra pro malé děti, která je naučí spojitostem mezi věcmi na světě. A také se budou muset snažit rychle hledat a prohlížet obrázky. Myslíte, že vaše děti jsou připravené se stát hledači obrázků? Právě to je totiž čeká ve hře Co k čemu táto.
+ naučí děti užitečná propojení
+ dvě varianty hry
+ cena
+ spousta karet s obrázky
- potřebujete opravdu velký stůl
- velký prostor ovlivňuje šance hráčů
- druhá varianta s časovým limitem je pro děti poměrně těžká
- hráči musí najít celou trojici a teprve pak mohou zakřičet stop
