Města. Metropole. Mraveniště, která přitahují k sobě lidi, jako magnet. Čím vyšší a majestátnější budova, tím víc obdivovatelů má. A tak rostou velká uskupení monumentálních staveb a sahají stále výš do oblak. Možná se někdy v budoucnu dočkáme jejich vstupu do stratosféry a jednou se třeba i špičky budov usadí ve vesmíru. Někteří lidé to považují za čirý nesmysl, jiní se ale nebojí snít a představují nám šílené vize.
Jednou z nich je právě představa budování barevného města, jejímž autorem je Annick Lobet (Home Sweet Home – recenze) a myšlenka pochází z roku 2011. Právě koncem toho roku Stratopolis také vstoupilo na trh a pokusilo se svojí odvážnou myšlenkou zaujmout všechny do jednoho. Na své krabici nese logo společnosti Gigamic, což nám napovídá i jméno českého distributora. BillardCentrum opět zajistilo, že do základní brožury se dostala i čeština spolu s dalšími středoevropskými jazyky. Kéž by to bylo častější.
Hře se to na první pohled podařilo už zásluhou unikátního tvaru krabice. Ten jsme zatím mohli u her Gigamicu vidět jedenkrát, u hry s čepicemi Kabaleo (recenze) a jedná se o krabici se šesti hranami. Originální vzhled určitě zaujme na poličce, ale tam si hru nepoložíte jen tak, aby chytala prach. Důležité tedy je také to, co je uvnitř.
Když zvednete víko, čeká na vás nejdříve plátěný pytlík a také tlustá brožurka s pravidly. Pokud jí zalistujete už nyní, zjistíte ale tradičně dobrou zprávu. Česká pravidla se vešla bez problémů na jednu stranu A6 a jsou tedy podobně jednoduchá, jako většina myšlenek, na nichž jsou hry od Gigamicu vystaveny. Právě pro svoji jednoduchost jsou hráči tolik oblíbeny. Uvidíme, čím si nás dokáže získat Stratopolis.
Herní součástky jsou na první pohled dost jedtnotvárné. Najdete zde jednoduše pouze a jen plastové dílky složené ze tří čtverců, utvářejících písmenko V. A nesou na sobě trojici různých barev. Je zde zelená a červená, které jsou určené pro jednoho a druhého hráče, a pak černá jako zcela neutrální barva.
Ale ještě je třeba zmínit o dílcích jednu důležitou vlastnost. Každý z nich (s výjimkou startovního dvoučtverečkového obdélníku) má na zadní straně natištěné číslo jedna nebo dvě. Právě podle nich musíte na začátku partie dílky roztřídit, jakmile je vyjmete z bezedné díry ve dně krabice.
Každý z hráčů si pak jednu z těchto hromádek vybere a přitáhne k sobě. To také rozhoduje o barvě, která mu patří. Drtivá většina čtverečků na čísle jedna je červená, zatímco dvojka označuje hráče sbírajícího zelenou barvu. Samozřejmě jsou tyto barvy velmi často kombinované s černou.
V základní trochu náhodnější verzi si z dílků hráči vytvoří sloupec (nebo je před sebou rozloží barvou dolů). Do středu stolu mezi sebe položí startovní dílek se dvěma čtverečky – jedním zeleným a jedním červeným. A partie může začít.
Hráči se střídají, a když na ně přijde řada, vylosují si jeden dílek (nebo vezmou ten horní z vytvořené pyramidy). Mohou s ním udělat přesně dvě věci. Buď jej přiloží k již ležícím dílkům bez jakéhokoliv omezení, nebo mohou vytvořit nové patro.
První možnost je naprosto jednoduchá. Kámen musí sousedit alespoň s jedním už vyloženým. Jinak ale nejste nijak vázaní barvou a můžete jej přiložit naprosto libovolně tak, aby se hodil co nejlépe do vašich plánů. Kameny do první řady lze přikládat pochopitelně i později, kdy se plocha rozroste do výšky. Kromě rozšiřování vlastního vlivu můžete kameny používat také k blokování soupeřova postupu, což je neméně důležité.
Zásadní pro celou hru ale je možnost nechat vyrůst budovy do výšky. Tady už hrají barvy velkou roli, protože nikdy nelze položit červenou na zelenou nebo opačně. Naopak černou můžete překrývat cokoliv a naopak na černou lze položit bez problémů barevný čtvereček.
Nový dílek do patra můžete položit jen v případě, že všechny pozice pod ním jsou již obsazené a má tedy pevné základy. Pochopitelně se všechny tři nižší čtverečky musí nacházet na stejném patře a nelze tedy dílek pokládat našikmo.
A to je vlastně všechno. Jenže k tomu, abyste pochopili záměry hráčů, musíte se dozvědět, o co vlastně jde. Partie končí ve chvíli, kdy oběma soupeřům dojde zásoba kamenů. Počet pater není nijak omezen a jejich důležitost je opravdu vysoká.
V průběhu partie se hráči snaží vytvořit co největší oblast svojí barvy. Každý čtvereček, který chce být její součástí, k ní musí být připojený alespoň jednou stranou. Soupeři spočítají počet čtverečků ve svojí největší oblasti. To ale není zdaleka celkový bodový zisk. Toto číslo totiž musí vynásobit patry nejvýše položeného dílku v bodované oblasti. Hráč s nejvyšším součinem se stává vítězem partie.
Stratopolis je vynikající hrou, založenou na snaze vytvořit barevné oblasti pod vaší kontrolou. Kromě samotného pokládání dílků hraje ale velký důraz také prostorovost. Právě zařazením bodování podle nejvyššího umístěného dílku se podařilo autorovi představit ve hře velice těžké dilema – zvýšit nebo rozšířit?
Základem taktiky pochopitelně je překrývání kamenů. Zde se snažíte překrývat především černé neutrální barvy, abyste rozšiřovali svoje bodované území. Soupeř vaše snažení může narušovat pokládáním svých dílků, pokud mu to neutrální čtverečky povolí. Ovšem tvorba osamocených barevných ostrůvků mu příliš štěstí nepřinese. Mnohem výhodnější je snaha soupeře zablokovat.
Kromě začátku partie, která je ve znamení značkování teritoria, si jinak ale po většinu doby hráči staví každý na svém písečku. Jen občas po sobě štěknou a zaútočí, když třeba vidí možnost rozdělit soupeřovy dílky na dvě skupinky. Napětí stoupá s koncem partie, kdy začíná každé položení dílku být mnohem důležitější. S tím se ale také prodlužují tahy, protože přibývá možností k jejich zahrání.
Pokud by vám ve hře vadila náhoda, nabízí pravidla rovnou dvě varianty. Jednou je naprostá kontrola v podobě seřazení dílků před začátkem partie, druhou pak neustálá nabídka ze tří náhodných dílků. Právě tahle možnost zůstává nejnapínavější a u nás v redakci se těšila největší oblibě.
Ačkoliv jste to nejspíš z předchozího textu pochopili, vůbec jsme zde nezdůraznili, že Stratopolis je hrou určenou jen a pouze pro duel dvou soupeřů. Třetí může pouze přihlížet. Ale ono je na co koukat, protože partie nabízí napínavý souboj.
Stratopolis je podařenou logickou hrou, ve které se snažíte vytvořit co největší a nejvyšší území. Nemusíte ale zvedat celou plochu, počítá se poloha nejvýše položeného dílku. Přemýšlení nestojí nic v cestě a všechno do sebe dobře zapadá. A tak jedinou překážkou zůstává právě to rozhodování, které může některým hráčům trvat. Jinak zůstává Stratopolis velice pěknou volbou pro abstraktní hru pro dva hráče.
| Informace o hře ze serveru BoardGameGeek (odkazy směřují tam) | |
| Autor | Annick Lobet |
| Vydavatel | Gigamic |
| Rok vydání | 2012 |
| Počet hráčů | 2 - 2 |
| Herní doba | 20 |
| Minimální věk | 8 and up |
| Jazyková závislost | No necessary in-game text (2 voters) |
| Kategorie | Abstract Strategy |
| Mechanismy | Area Majority / Influence, Layering |
| Rodina | Players: Two-Player Only Games |
Více o hře.
+ kvalitní zpracování
+ dobrá logická hra pro dva
+ zajímavá šestistranná krabice
+ herní plocha roste také do výšky
+ taktické možnosti
+ varianty hry
- chybí téma
- tahy se mohou přemýšlením protáhnout
