Kdyby Leonardo žil dnes, dozajista by náš svět byl zcela jiný. Možná lepší, možná horší, ale určitě plný vynálezů, o kterých se nám ani nesnilo. S představivostí tohoto muže by se z nás možná stali ptáci vesmíru. A kdo ví, třeba se mezi námi další takový Leonardo rodí. Doufejme tedy, že nezahodí svůj čas u počítačových her a objeví svůj talent včas.
My si zatím můžeme alespoň zavzpomínat na Leonarda da Vinci v deskové hře od Russian Board Games, kterou vytvořili Sergey Machin a Alexey Pahomov. Jejich dílo vyšlo v roce 2011, ale nám se dostalo na stůl až po několika letech. To ale nevadí. Hlavní je, že se s vámi budeme moci podělit o naše dojmy.
Ty začínají, jako obvykle, u balení. Krabice funguje jako šuplík, do kterého zasunete kartonovou přihrádku. A zatímco na víku jsou jasně obrázky, které nám budou připomínat Leonarda da Vinci, uvnitř na nás čekají už jen obrázky a příručka pravidel.
Dohromady obsahuje dno šuplíku přes stovku karet. Tedy ono to není tak docela pravda, protože pouze 67 z nich je reálných rozměrů. Tyto karty mají na sobě ilustrace, které jako by vzešly přímo z Leonardova pera. V levém horním rohu pak hráči najdou symboly, které budou propojovat, a to ve skupinkách po dvou až třech. Zbývajících 36 kusů jsou malé kartičky, které je třeba vylámat z archu, který ale tvoří poměrně měkký papír. Takové dílky tajných klíčů mají na sobě vždy jeden obrázek. Komponenty zakončuje jeden zelený kámen sloužící jako žeton veto.
Na začátku partie hráči pořádně zamíchají balíček velkých karet. Každý z účastníků dostane do ruky šest z nich. Zbytek karet, stejně jako kartičky klíčů, vytvoří dobírací hromádku na stole.
Partie pak může začít a hráči se v ní střídají na tahu. Jejich úkolem je jednoduše zahrát kartu z ruky a vyložit ji na místo na stole. Tím postupně všichni stavitelé vytváří čtverec o rozměrech pět krát pět karet. Nový obrázek lze ale vždy přiložit pouze do sousedství nějaké už vyložené karty, takže tvar karty nabývají teprve postupně.
A přesto tu je jedno omezení, protože hráč nesmí použít žádný ze symbolů, který obsahovala karta vyložená minulým hráčem (označí ji žetonem veta). S pomocí nově zahrané karty lze také překrýt jednu z již ležících karet. Poté si může hráč dobrat zpět do šesti a partie pokračuje dalším v pořadí.
V případě, že se ale hráči podařilo sestavit v uskupení karet řadu symbolů, ať už v horizontálním nebo vertikálním směru, čeká na něj odměna v podobě klíče se stejným obrázkem. K dosažení na klíč je třeba nejdříve řada o třech kartách. Ale protože dílků je po třech od každého z dvanácti druhů, už zisk druhého je náročnější. Hráč k zajetí druhé kartičky v pořadí potřebuje řadu o čtyřech kartách a pro poslední exemplář svého druhu už kompletní pětiobrázkovou linii.
Souboj a honba za klíči končí ve chvíli, kdy některý z hráčů nastřádá dohromady sedm klíčů. Ve velmi vyrovnaných partiích se může stát, že karty dojdou dřív, než někdo cílového počtu dosáhne. V takovém případě je vítěz ten, kdo má ve svém držení nejvíce klíčů.
The Enigma of Leonardo je vlastně hrou na takové převlečené piškvorky. Přidává sice sadu obrázků, které je třeba kombinovat do řad, ale jinak nabízí vlastně stejný jednoduchý mechanismus. Ale protože hráči nemají určené svoje značky, lze se utkávat i ve více protivnících. Právě tady začíná být hra velmi zajímavá.
Pořád se ale jedná o velmi základní hratelnost. Prvním problémem hry je fakt, že opakované partie jsou vždy velmi podobné. To ale platí o všech abstraktních hrách. A Quintis Fontis do této kategorie spadá, ačkoliv se tomu snaží využitím karet bránit. Jenže téma tu je vlastně zbytečné, protože kromě ilustrací nemá žádný smysl.
Nejzajímavější na hře je právě využívání dvojic symbolů k vytváření řad. Nároky na jejich tvorbu se postupně zvyšují, protože každý nový klíč je dražší než ten předchozí. Není tak jednoduché poskládat řady tak, aby vám přinesly nějakou odměnu. Tady ale nezáleží pouze na schopnostech samotného hráče, ale také na tom, o co se snaží jeho protivníci. Úspěch tak hráč zdaleka nemá ve svých rukou.
Takže kromě prohlášení o abstrakci nás asi všechny zajímají ty klasické parametry. Tak pokud jde o herní dobu, ta je na tak jednoduchá pravidla překvapivě dlouhá. Půlhodinka bude takovým rozumným minimem. A to všechno proto, že hraní a orientace v symbolech není jednoduchá. Ačkoliv se jedná o různé předměty, styl je tak podobný, že zdálky není jednoduché v nich mít přehled. Mnohem lépe by tomuto systému svědčily nějaké barvy. Naopak hratelnost je podobná ve všech počtech.
Grafika je chaotická a nepřispívá k přehlednosti plánu. Kartičky jsou tenké a špatně se s nimi manipuluje. Ovšem největší problém jsou pravidla, která mají nedořečené některé části a jiné jsou zase napsané nepříliš srozumitelnou angličtinou.
The Enigma of Leonardo přichází se zajímavým nápadem využívajícím klasickou původní hru piškvorek. Bohužel si s sebou přináší také zbytečné další kameny nedostatků, které ji stahují dolů a znemožňují jí být dobrou hrou. The Enigma of Leonardo: Quintis Fontis má prostě příliš omylů na to, aby byla její hypotéza zábavy potvrzena.
| Informace o hře ze serveru BoardGameGeek (odkazy směřují tam) | |
| Autor | Sergey Machin |
| Ilustrace | Leonardo da Vinci, Sergey Machin |
| Vydavatel | Rightgames RBG SIA |
| Rok vydání | 2010 |
| Počet hráčů | 2 - 4 |
| Herní doba | 30 |
| Minimální věk | 12 and up |
| Jazyková závislost | Moderate in-game text - needs crib sheet or paste ups (1 voters) |
| Kategorie | Card Game, Renaissance |
| Mechanismy | Hand Management |
| Rodina | Historical Figures: Leonardo da Vinci |
| Alternativní názvy | Загадка Леонардо: Quintis Fontis |
Více o hře.
+ zajímavá variace na piškvorky
+ možnosti při každém položení karty
- pravidla
- mohla být kratší
- nepřehledná grafika
- zbytečné téma
