Recenze: Tuki – Inuitské stavby pro každého

Kamkoliv se podívám, všude je jenom sníh. Včera udeřila bílá tma, sněhová vánice pohřbila všechny orientační prvky a já mám obavu, že se pod příkrovem ukryly také Inukshuky. Bez nich nemám šanci se vrátit domů. Úlovek jsem už dávno odhodil, abych se tolik nebořil, ale pokud brzy neuvidím nějaký náznak domova, mám obavu, že se na planině ztratím.

Tyto stavby z kamení budou připravovat hráči v deskové hře Tuki, kterou si pro všechny milovníky stavění připravil Grzegorz Rejchtman a s ilustracemi mu pomohl Chris Quilliams. Novinku připravila společnost Next Move a vydání zařídila firma Plan B Games. Po Evropě se pak zábava rozkutálela s pomocí Esdevium Games.

Krabice není nijak zbytečně velká, ale její interiér je ideálně využitý několika kapsami. S pomocí přiložených kamenů se budou moci hráči pokusit poskládat lidské siluety podobně, jako je vidíme na víku celého boxu. Uvnitř v přihrádkách najdou barevné kameny, ale také bílé představující sníh. Každý ze soupeřů dostane sadu tří barevných tyčinek (šedou, modrou a fialovou) a k nim také sadu čtyř sněhových kamenů – od každého tvaru jeden. Do středu stolu pak umístí stojánek na karty zadání, které hráči zamíchají a položí do kapsičky uvnitř.

Každé kolo probíhá pro všechny zúčastněné současně. Hráči sejmou horní kartu z balíčku a postaví ji do stojánku tak, aby ji všichni dobře viděli. O jejím natočení ale ještě rozhodne hod kostkou. Hráč umístí kartu tak, aby hozeným obrázkem zvířátka směřovala dolů. Tím je současně odstartované snažení poskládat co nejrychleji barevné tyčinky do stejného rozložení, jako předepisuje karta.

Při tom používají hráči kameny sněhu jako podporu a závaží. Při vyhodnocování se tyto bílé dílky nepoužívají. S koncem kola se čeká na moment, kdy všichni dokončí svoje snažení. Pořadí je sice velmi důležité pro další vývoj partie, Neméně zásadní je ale také správnost poskládání kamenů a shoda se zadáním.

Pokud někdo udělá chybu, čeká na něj karta Tukiliku. Ta neslouží jako odměna, ale spíš jako penalizace. V případě, kdy nikdo omyl nezpůsobil, pak si kartu musí vzít ten z hráčů, který byl ve stavění nejpomalejší. Všechno se skládá z řady kol, které rozdávají účastníkům vždy po jedné kartě a všechno končí ve chvíli, kdy někdo dostane svoji pátou penalizaci. Vítězem se stává ten, kdo má těchto karet nejméně.

Tuki je další hrou náležící do kategorie stavění na stole. Jako taková je zcela závislá na šikovnosti a představivosti účastníků.  Všechno to snažení je ale hodně hektické. Naštěstí ale nejde o první pořadí, ale pouze o to nebýt poslední. Díky tomu se výrazně stírají rozdíly mezi hráči. Toto vyhodnocení je mnohem lepší, protože právě poslední místo opravdu dává smysl pro určení celkového vítěze.

Jenže zatímco tohle všechno je moc pěkné, nakonec pravidla sama si protiřečí. Na konci partie ve více než dvou soupeřích totiž následuje jedno poslední, rozhodující kolo. Toho se neúčastní vůbec poslední hráč v pořadí – tedy ten, který spustil konec partie, ale současně se v tu chvíli smazávají veškeré předchozí výsledky. To bylo v našich herních skupinách vnímáno dost negativně, protože všechno to snažení najednou nemá smysl.

Herně je při tom Tuki vynikající. Zařazení „průhledných“ kamenů dává hráčům ohromnou volnost při řešení veškerých problémů. Všechno je to takový freestyle, kde je jasně daná pouze pozice barevných tyčinek. A tady je třeba zdůraznit, že hra má hned dvě obtížnosti. V té druhé se použije navíc další nová barva a celá skladba je ještě o řád náročnější.

Součástí pravidel je také role moderátora pro každé kolo. A protože komponent v krabici není dostatek pro čtyři hráče, nelze to ani jinak vyřešit. To ale neznamená, že bychom chtěli toto rozhodnutí chválit. Právě naopak. Podle nás není dobré, protože sedět a koukat na ostatní vám nedává žádný smysl navíc. A z hlediska partie na vás tato situace čeká hned několikrát.

Mohlo by Vás zajímat

3.5

logickápro začátečníkyrecenze

Recenze: Callisto – barevná moře mezi sloupy

Na kostce je ale šest stran a karta má vždy tři validní natočení. To proto, že na dalších třech stranách kostky jsou navíc puntíky. Ty znamenají, že stavba se nesmí dotýkat stolu. Vše musí tedy být poskládáno na sněhu, čímž se výrazně omezuje použití kamenů.

Úspěch tedy není tolik o rychlosti, jako o schopnosti si správně představit natočení kamenů. Jejich použití je naprosto volné. A právě to všichni hráči oceňují a baví je to nejvíc. Ale z hlediska náročnosti je jasné, že hra není vhodná pro ty nejmenší děti. Při tom řešení všech úkolů dohromady trvá nějakých čtyřicet minut ve třech, ve dvou pak o deset minut méně. Při tom i v duelu je soupeření zábavné, ale hra je nejlepší ve třech.

Zpracování je parádní. S kameny se manipuluje skvěle a především oceňujeme stojánek na kartu, který zaručuje všem účastníkům přehled o zadání. Pravidla jsou plná příkladů, aby nebylo pochyb o tom, co je správné a co není.

Tuki není jednoduchou stavební hrou a čeká na vás řada pořádných výzev. To proto, že kamenů je málo a je toho s nimi třeba udělat opravdu hodně. Ke hře se budete rádi vracet, protože zadání je dostatek a všechno je to velmi zábavné. Nebýt problémů ve čtyřech hráčích a rozhodujícího kola, mohlo být Tuki jednou z nejlepších šikovnostních her. Takhle je pouze velmi solidní zábavou a konečné rozhodnutí závisí na tom, jak moc se vás dvojice nedostatků dotýká.

Recenze: Tuki – Inuitské stavby pro každého

Tuki je velmi zábavná stavěcí hra, dokud nepotřebujete hrát v nejvyšším počtu čtyř účastníků. Tady narazíte na omezení komponent a čekání na tah ostatních. To je opravdu nešťastná volba, která při skládání kamenů do vzoru podle předlohy nedává smysl. Největším problémem je ale pravidlo rozhodujícícho kola, které ale lze snadno nahradit. Obecně se nám ale přesto Tuki líbí a má potenciál velmi dobře bavit.

Klady:

+ zábavné
+ více obtížností a variant
+ dostatek karet
+ napínavé
+ nepotřebujete být první
+ kvalitní i ve dvou

Zápory:

- ve čtyřech hrají vždy pouze tři
- rozhodující kolo kazí dojem z partie

4