Svět je plný barev, zvuků, chutí a slov. Je to překrásné místo. Ale když některý ze svých stěžejních pilířů ztratí, přijde i o svoji krásu? Určitě ne! Jeho místo převezmou zbývající prvky a s ještě větší intenzitou útočí na ostatní smysly.
Zbystření všech smyslů kromě sluchu po nás bude vyžadovat desková hra Ucho, kterou vytvořila Leona Pospíšilová. O výslednou grafickou podobu se postarala Lucia Čmilanská. Hru pak za pomoci organizace Tichý svět vydává společnost Dino jako napůl zábavnou a napůl naučnou hru.
Na víku zelené barvy vidíme prsty, oko i ústa. A uvnitř malé čtvercové krabičky většinu prostoru zabírají karty, kterých je uvnitř opravdu hodně, rovných 240 exemplářů. Ve středu stolu by si měli všichni účastníci partie udělat místo pro herní plán, který je čtvercový a jeho trasa se vine jako had po celém prostoru. Po straně je místo na karty, které je třeba rozdělit podle druhů na tři hromádky. Hráči se pak rozdělí na (ideálně) dvoučlenné týmy a každá skupinka si zvolí svoji figurku.
Týmy se střídají na tahu. Aby měli všichni stejné startovní podmínky, udělají v prvním kole postupně všichni jeden krok na první úkol, tedy na fialové políčko s obrázkem ruky. Tým si ještě před dobráním karty může rozhodnout obtížnost, o kterou se pokusí – jednodušší nebo složitější znak. Podle toho si vezme jeden z členů týmu světlou nebo tmavou fialovou kartu a potají se na ni podívá.
Tento hráč má poté časový limit, který mu odměřují přesýpací hodiny. Jeho úkolem v tomto čase je udělat s pomocí rukou symbol znakové řeči, který odpovídá zadání. Na kartě je pohyb naznačený, protože ten hlavní úkol hádání bude na druhém členovi týmu. Pokud zadaný termín uhodne, může svoji figurku posunout o dva (tři v případě těžké varianty) kroky vpřed.
Jestliže tým neuspěje a nedokážou si předat správně slovo, pak se figurka posune vpřed pouze o jedno políčko. Tím se pro hráče obvykle změní i úkol, protože v následujícím kole mohou narazit například na červené, zelené nebo modré pole. Ať už se jedná o jakoukoliv barvu, vždy na hráče čeká odezírání, mění se pouze téma pojmů. Může se jednat o jména, názvy, oblast poznání nebo slova ze života. I v tomto případě jsou k dispozici dvě varianty – lehčí a těžší pro každou barvu.
Jeden hráč opět napovídá a snaží se pohyby úst vyslovovat pojem, který je zadáním. Druhý hráč se snaží najít v pohybech rtů smysl, písmena a slova. Celý tým se při tom může dohodnout, že si hádající členové ucpou uši a napovídač nemusí jen naznačovat pohyby ústy, ale opravdu slova tiše vyslovovat.
Partie pokračuje a figurky se posouvají po trase až do momentu, kdy jeden z týmů dokáže protnout cílové políčko. Jakmile se dohraje kolo tak, aby všichni měli stejný počet šancí, partie končí. Týmy, které dokázali dorazit do cíle mohou slavit vítězství.
Ucho je hra s posláním, do které byste to ale ani neřekli. Pokud byste nevěděli, že něco jako znaková řeč existuje, i tak byste se skvěle bavili. Jenže ten hlubší smysl a prvek učení dává hře úplně jiný rozměr.
Ve své podstatě je Ucho stále jen párty hrou, ve které jde o hádání pojmů. Jenže na rozdíl od již ohrané pantomimy a kreslení přicházejí na řadu symboly s pomocí prstů. Navíc fakt, že je hra založena na reálném jazyce, všechny účastníky motivuje pokračovat i v případě, že se jim nedaří a opakovat partii za partií.
Je ale super, že není hra jen o znakování. Být neslyšícím totiž znamená dorozumívat se i s těmi, kdo znakovou řeč neumí. A v tu chvíli musíte umět identifikovat slova a věty přímo z rtů lidí. Tady si hráči zase vyzkouší, jak je něco takového ohromně těžké a vyžaduje to pořádný trénink. Je to samozřejmě také o schopnostech toho, kdo mluví. Právě tady má týmové pojetí zásadní vliv, protože oba členové mají velký podíl na úspěchu nebo neúspěchu.
Pokud je hráčů lichý počet nebo si chtějí žážitek trochu pozměnit, je možné vytvořit týmy, které mají tři členy. Tím jsou v tahu pokaždé hned dva hádající hráči, kteří se mohou domlouvatv normálně řečí a nepotřebují používat žádné posunky.
Trať na plánu je konečná, a i v případě neúspěchu se postavičky posouvají vpřed. Díky tomu nemusíte mít strach z příliš dlouhého snažení. Partie se vejde do třiceti minut a po celou dobu se nebudete nudit.
Partie hry Ucho je velmi autentická. Znakování i odezírání je překvapivě obtížné. Navíc jak se hráči snaží, tak si začínají některé symboly pamatovat, a to je kromě zábavy ten hlavní cíl této krabice. Pokud to přinese byť jen jednotky lidí, kteří se alespoň trochu domluví sílou rukou a bezhlasého vyslovování, tak to bude úspěch.
+ skvělé ve více hráčích
+ znaková řeč i odezírání
+ spousta slov
+ hra baví a učí
