Upozornění: Pokud jste hru nehráli, doporučujeme vám se se hrou alespoň zběžně seznámit z naší recenze. Jinak by vám mohli unikat některé souvislosti.
Náhodný pozorovatel, třeba ten žebrák o berli opodál, by nic zvláštního neviděl. Byla to normální krajina. Jindy úrodné, nyní zasněžené kopce se vlnily vstříc ke Kacheňáku, jehož skelná hladina se třpytila v ostrém zimním slunci. Kachny líně odpočívaly, hlavy v peří. Medvědi spali tvrdým spánkem a veverky přepočítavaly své zásoby.
Ale vzduch, který pamatoval mnohé, měl v sobě cosi těžkého. Někdo tomu říkal zlo, jiný dobrodružství. Ve skutečnosti se jednalo o tíhu rivality. Rivality dvou Vládců podzemí, kteří spolu soupeřili již od pradávna. Myslíte si, že šlo o moc? Nebo o krev? Ne. To ani náhodou. Jediné, o co vlastně celou dobu šlo, bylo sousedské naparování se. To víte, když máte delší chodby než ten druhý, je to navýsost potěšující. Kdyby se však jednalo jen o ty chodby…
Začátek partie nebyl nikterak zajímavý. Oba dva jsme měli zablokované zcela rozdílné příkazy a tudíž jsme si také oba zvolili jinou strategii. Má sokyně začala kopat chodby, k čemuž si dopomohla příkazem u jednoho z neutrálních vládců. Placení daní totiž ještě nebylo odhaleno, takže čekání by se moc neoplatilo. Já , protože jsem tušil, že tak právě učiní a nechtěl jsem posílat jednoho z impíků dělat dozor, tak jsem se rozhodl zvolit strategii hromadění. A tak se mé podzemí začalo lesknout zlatem a smrdět správně zkaženým jídlem. Chtěl jsem být nejzlejší a přiznám se, že jsem s tím i počítal, ale můj soupeř se rozhodl získat také kousek jídla a využil tak mé pozice k vlastnímu zisku zla. Nutno říci, že jsme mírumilovní Vládci, takže zlo, které si vesničani tak naivně namlouvali, byl ve skutečnosti jenom služebník, před kterým se všichni schovali. No a teď mi povězte, kdo by si nevzal skývu chleba z prázdného domu!
Stačil pohled do jednoho z hostinců a hned jste zaslechli jisté zvěsti. Kdosi zlý páchá něco… ehm, no prostě něco zlého. A to se musí zastavit! Korbele piva se zvedaly a spolu s nimi i hlavy bojovníků, mágů, zlodějů a prostě všech těch, co si říkali dobrodruzi.
Přes všechen ten halas bylo velice snadné přehlédnout malou shrbenou postavu zahalenou v plášti, které se její špičaté uši pod kápí jen nepatrně namáhaly, aby zaslechly fakt, že to doma v podzemí nebudou mít lehké. „Ach“ povzdechl si Trimien. Možná si myslíte, že ten vzdech Trimien vyloudil kvůli oněm dobrodruhům, kteří se chystali na „návštěvu“ do jeho domova. Ve skutečnosti ale patřil něčemu, spíše někomu jinému.
Ve dveřích hostince se totiž objevil někdo hodně podobný Trimienovi. Vlastně úplně stejný. Jediné v čem byl rozdíl bylo jeho chování. Jestliže se dalo říci o Trimienovi, že působil nenápadně a dostatečně normálně, tak nově příchozí byl pravým opakem. Rozhlížel se a těkal očima všude možně a v očích se snažil úporně skrývat tajemství. Díky tomu se však jaksi pozapomněl dívat na cestu před sebou, takže narážel do všech stolů a dokonce převrhnul jednu ze židlí. Na hlavě měl sice kápi, ale jedno z jeho uší čouhalo ven a ukazovalo do stropu. Na vrcholku jeho špičatého ucha měl malý šedivý chochol, což v lidech vyvolalo nejednu otázku. Netrvalo dlouho a zjistili, o koho jde. Byl to služebník démona, pána zla. Rozhovor utichl.
Služebník přešel k baru a váhavě se zeptal hostinského: „Eh, máte ty kalhoty?“. Hostinský pokýval hlavou a podával mu úhledně zabalený balík. Služebník vytáhl váček s penězi a začal se v něm přehrabovat. Po dlouhé chvíli vytáhl jeden zlatý, který se snažil skrýt před zraky ostatních. V tu chvíli si ale všiml Trimiena a zděšeně hekl. Znělo to jako osel, který dostal škytavku. Pochopitelně, že tím na sebe upoutal pozornost všech a ještě k tomu všemu se mu podařilo rozsypat celý váček s penězi. Trimien jen s tichým „ach“ zakroutil hlavou. Několik zlodějů si všimlo lesknoucího se zlata na zemi pod nohama dábělského pohůnka.
A tak se rozšířila zvěst, že jsem bohatý vládce. Ve skutečnosti jsem v létě neměl ani haléř a do mého milovaného podzemí se čekala fronta zlodějů. Nejhorší na tom byl fakt, že jsem vlastně ani nevěděl, kam se mi ty zlaté poděly. Zřejmě za to mohlo nakupování pastí a posilování stavu impů. Ve skutečnosti za to mohlo něco mnohem horšího, to, co vidí jen ti, kteří v podzemí žijí.
Trimien to neměl lehké. Jeho dva kolegové byli zvláštní. Zatímco Agdur neustále chodil do hostinců a nakupoval kalhoty (nutno říci, že se snažil, co to šlo, aby ho Trimien nespatřil), tak Buba neustále spal. Jeho zavalitá postava se nevešla ani do křesla, ve kterém služebníci nocovali, takže se uchyloval ke spánku vždy na zemi přímo ve dveřích do společné pracovny služebníků. Trimien jej tedy musel každé ráno překračovat, což, jak asi tušíte, nešlo tak snadno vzhledem k rozměrům Buby. Kromě toho, že zabíral strašně moc místa, tak také nikdy nevstal včas.
To se projevilo hned ve dvou obdobích za sebou v prvním roce, kdy Buba sice s hlasitým funěním a supěním chvatně (no, ehm…) pospíchal na místo jeho úkolu, ale nikdy nestihl. A dvakrát promarněná akce je trochu moc. Nutno říci, že jsem si za to mohl sám. Nejprve díky tomu, že jsem přepočítal pravděpodobnost zvolení stejné akce mojí soupeřkou a po druhé protože jsem prostě nedával pozor na neutrální hráče. Moji náladu trochu zvedal fakt, že se mi podařilo získat upíra a žádného kněze jsem před svým dungeonem neměl. Místo toho jsem měl čelit celému triu zlodějů. Proč, když jsem neměl ani jeden zlatý? No asi byste se měli zeptat Agdura.
Ten totiž chodil neustále s novými balíčky do pracovny samotného vládce podzemí. Trimienovi to bylo jasné. Ďábel zase propadl nějaké vášni. Tentokráte to byly kalhoty a Agdur ho v tom podporoval a zřejmě ho k tomu i navedl, vzhledem k jeho minulosti krejčího.
Jednoho dne se Ďábel objevil s černými koženými kalhoty, které mu těsně přiléhaly k jeho hnátám, v pracovně služebníků. Vedle něho stál Agdur, v očích opět to „obrovské“ tajemství. Trimienovi to nedalo a zeptal se:
„Pane, máte nové kalhoty?“
„Co? Cože? Och, ano. Pěkné že, příjemně mi obepínají mé svalstvo.“ odvětil Ďábel a nepřítomně se pohladil po svých stehnech. Jeho oči byly zasněné.
„A pane, v pokladnici nemáme ani hrst zlata, měli bychom nějaké vykopat…“ řekl Trimien a ještě dodal jakoby jenom pro sebe:
„Stejně by mě zajímalo, kam se všechno to zlato podělo.“
Agdur s Ďáblem se na sebe podívali a místností se ozvalo oslí heknutí, jak se Agdur lekl. Ďábel se pokoušel zachovat klid, ale moc mu to nešlo, místo toho se díval střídavě na své kalhoty a na Agdura. Nakonec se ozval:
„No, ehm, to by mě taky zajímalo.“ Naprosto nevědomky si opět pohladil své nové kožené kalhoty a jen tak mimochodem dodal:
„Kupte mi trolla.“ a odešel.
Agdur zůstal s Trimienem a s Bubou, který spal, osamotě.
„Agdure, vím že…“
„Hýý“ ozvalo se opět heknutí Agdura a ten se co nejrychleji dal na útěk.
Trimien jen pokrčil rameny a sednul si do svého křesla. Podíval se na obraz svého otce a povzdechl si.
„Kam jsme to dospěli.“
To samé jsem si říkal, když přícházel na řadu první souboj. Nemohl jsem použít žádnou z pastí, protože trojice zlodějů byla trochu moc. A tak zbýval upír spolu s trollem.
Soupeřka se vypořádala se všemi velice hravě, na rozdíl ode mě, neměla žádné zloděje a díky kombinaci pastí spolu s čarodějkou se jí to podařilo uhrát pouze na jednu dobytou chodbu.
To u mě šlo jen o chloupek hůře. Bohužel jsem vypočítal špatně počet životů dobrodruhů, a tak po dobývání druhé chodby zůstal naživu pouze jeden zloděj s jedním životem. Ten zacítil vůni jitrnic, které měl tak rád náš troll. A tak asi víte, co se stalo poté. Zloděj šel do spižírny a když to viděl troll, naštval se a udeřil jej se svým kyjem takovou silou, že by tím zabil klidně dva zloděje naráz.
A tak skončil pro příšerky a vládce první rok. Na rozdíl od soupeřky jsem si našetřil nějaké pasti do roku dalšího a měl jsem více příšerek. Také jsem byl ale zlejší, což měla v následujícím roce napravit místnost na dělání dobra. Protivnice měla více zásob, chodeb a také méně dobytého území. Zatím sousedské hašteření vyhrávala ona, ale já jsem se nehodlal jen tak vzdát.
