Whitechapel. Londýnská čtvrť, která by byla stejně obyčejná jako ostatní, kdyby se s ní nepojila strašlivá historie. Psal se rok 1888, když právě tady zaútočil Jack Rozparovač. Ale na ulici nebyl sám. Kolem něj se už už svírala smyčka detektivů. Sklapne past nebo masový vrah znovu vyvázne bez úhony a neodhalen?
Dramatický hon na Jacka Rozparovače čeká na každého, kdo se nechá zlákat ohnivým vzhledem krabice Letters from Whitechapel. Hru vytvořila dvojice Gabriele Mari a Gianluca Santopietro (druhý z nich zpracoval také samotné ilustrace), kteří hru vytvořili v roce 2011 pod záštitou společnosti Fantasy Flight Games. Nám se do ruky dostala nová revidovaná edice, která dostala do vínku některé upravené komponenty a mechanismy. Tato recenze je ale nebude porovnávat, protože originál jsme nehráli.
Čtvercová krabice se siluetou v klobouku vrhá na hráče krvavý stín stejně jako na mapu Londýna na víku. Ta je také prvním, co hráči z nitra balení vytáhnou. Určitě si na ní všimnou čerchovaných cestiček, očíslovaných stanovišť (je jich 195) a také krvavých nápisů se jmény obětí. Celý plán je čtverečky rozdělen na sektory ve stylu šachovnice. Jakmile je mapa na svém místě na stole, hráči si mezi sebou musí zvolit samotného Rozparovače, zbytek na sebe vezme roli detektivů. Podle toho bude také vypadat jejich startovní výbava.
Vrah si vezme jeden volný nepopsaný list sledování pohybu a položí jej za velkou zástěnu. Na její vnitřní straně navíc najde zmenšený plán Londýna, aby svými pohledy nemohl prozradit ani špetku svého tajemství. Současně tento hráč osamocený proti ostatním vybere svoje útočiště jako libovolnou očíslovanou pozici (zapíše jej do svého bločku) a první pozici trasy noci umístí svoji figurku. Dostane současně také většinu žetonů – nápovědy, místa činu, ženy a speciální pohyby. Detektivové zamíchají balíček destiček šéfa vyšetřování, dostanou referenční kartu a dohromady také figurky policejních hlídek a ubožaček.
Celá partie je rozdělená do čtyř nocí označených datumy. Každá taková noc ale má řadu fází, které jsou seskupené do dvou částí – Peklo a Hon. Po většinu času se strany policie a Jacka Rozparovače střídají, ačkoliv ne docela spravedlivě. Všechno vždy začíná u pachatele, který má možnost si připravit celé své vražedné divadlo. Dostane tak do začátku žetony pro pohyb kočárem a uličkami a hned na to také několik žetonů žen. Pouze několik z nich je ale označeno červenou značkou jako možné cíle (zbytek slouží pro zmatení detektivů) a Jack je nyní tajně obrázkem dolů rozmístí na červené pozice na mapě.
V tu chvíli přichází poprvé na řadu policie. Horní destička velitele určí, kdo povede vyšetřování pro dané kolo – prozradí to barva odpovídající figurce jednoho z účastníků. On sám bez porady s ostatními detektivy (bude tedy jediný ze všech, kdo tuto informaci zná) umístí žetony policejních patrol na žlutým rámečkem označené křižovatky ve Whitechapelu. I policie má k dispozici falešné hlídky, kterými se bude snažit zmást pachatele. Ale protože policie není tak pružná jako jeden vrah, v následujících nocích musí hráči dodržet pozice pěti ze sedmi hlídek, ale může je libovolně zaměnit za falešné hlídky.
Jack Rozparovač v tu chvíli odhalí svoje plány, odkryje naplánované žetony a ty označené červeně nyní nahradí žetony ubožaček. Současně položí ukazatel času zločinu na římskou číslici I. Zabiják se teď musí rozhodnout, jestli bude vraždit nebo ještě počká. Tím rozhodne, jestli bude mít více času na útěk (a současně umožní lepší pozici i detektivům) nebo to riskne hned.
Na začátku se obvykle rozhodne pro čekání. To znamená, že se ke slovu dostane nejdříve policie, posune žeton času zločinu o krok kupředu a šéf vyšetřování poté popojde všemi ubožačkami na nejbližší neobsazené očíslované políčko. Současně ale nesmí skončit pohyb v místě policejní hlídky. I vrah dostane šanci nakouknout pod pokličku policejních plánů. Může odhalit jeden z žetonů hlídek a zjistit, jestli se jedná o nástrahu nebo ne. Tak se obě strany střídají s tím, že Jack se pokaždé může rozhodnout k zločinu. Ten musí provést ve chvíli, kdy ukazatel dospěje na políčko V.
To nastává chvíle pro tělo v uličce, jak se jmenuje osmá fáze. Pachatel nyní nahradí postavičku ubožačky žetonem místa činu. Současně si tuto číslici poznačí do svého bločku pod odpovídající římskou číslici. Zbytek kola na něj čeká útěk před strážníky. Jeho cílem je úkryt, který si vybral na začátku partie. Na římské časové ose označí políčko, kdy se vražda stala. Jeho čas (a tedy i ukazatel) se bude pohybovat opačným směrem. Nejdříve ale policie zburcuje alarmem všechny své síly, odhalí svoje hlídky v ulicích a nastává čas na hon.
Jak se posune ulicemi na sousední číslované políčko. Nesmí ale při tom přejít místo, kde se nachází policejní hlídka a současně se snaží dostat blíž svému úkrytu. Své cílové číslo pro daný tah si poznamená do bločku a posune figurku na časové ose o jedno políčko doprava. Místo toho ale může použít i kočár nebo přesun uličkou. Poté může odpovědět policie. Každý z hráčů posune figurku svojí zvolené barvy, ale konečně se mohou domlouvat jako tým a lze je pohnout až o vzdálenost dvou křižovatek.
Nyní nastává naděje pro zastánce zákona. Policisté mohou prozkoumat všechny okolní lokace po stopách. Hlásí tak jedno číslo za druhým (pořadí volí sami), a pokud Jack na této pozici v noci byl, musí tam umístit žeton stopy. Místo toho si může aktuálně hrající policista vybrat pouze jednu ze svých sousedních pozic a zahrát na ni zatčení. K tomu potřebuje nějaké podezření. Pokud se Jack v tuto chvíli ukrývá na ohlášené lokaci, prohrává okamžitě celou partii. Totéž platí i ve chvíli, kdy se mu nepodaří do dosažení patnáctého políčka na časové trase zdárně vrátit do úkrytu. V opačném případě jsou všechny žetony odstraněny a začíná další noc a to až do chvíle, kdy je Jack úspěšný ve všech pěti (jedna noc obsahuje rovnou dvě oběti!) vraždách nebo jej policie chytí. Která strana slaví vítězství je jasné.
Letters from Whitechapel rozhodně není jednoduchou hrou. Má složitá pravidla plná návazností a jasného průběhu kol. O to atmosferičtější ale celá partie je. Fantastický zážitek, který obsahuje všechno – strategii, blafování, dedukci, paměť, tajemství. Zkombinovat takové množství ingrediencí může dopadnout pouze dvěma způsoby. No a tady to rozhodně není recept, který by nám nechutnal.
Celé je to nezaměnitelně podobné klasickému Scotland Yardu. Opět tu je pachatel prchající pod příkrovem tmy z místa činu. Jenže tentokrát do toho všeho zasahuje také hromada nových a nepoznaných elementů, které z této hry dělají naprosto unikátní zážitek.
Partie se celá skládá ze dvou naprosto nezaměnitelných rolí. A zatímco detektivové si mohou připadat často jako v honbě za myší, Jack partii kontroluje a naprosto si to celé užívá. Právě v roli tajemného pachatele si partii užijete zaručeně nejlépe. Ale někdo musí hrát i za strážníky, jinak byste si nezahráli. Navíc celkový dojem z této strany pak závisí na vyznání hráče. Pokud někdo rád hraje na honěnou, pak si roli policisty užije.
Největší devízy hry jsme už vyzvedli, a přesto se ještě vrátíme k blafování. To je zásadním prvkem, protože zmást druhou stranu může být krokem k vítězství. Současně je ale třeba také číst pocitově snahu soupeře. Pokud to necháte pouze na náhodě, pak si hru určitě neužijete tak dobře. A ačkoliv tu štěstí může hrát roli, není to určitě prvoplánové a přes náhodu prostě cesta k vítězství vést nemůže.
V důsledku těchto informací tak může být už předem jasné, že tento zážitek je perfektní především ve dvou. Ačkoliv pravidla i krabice to umožňují a na straně dobra tak může stát až pět detektivů, nejlepší je, když leží zodpovědnost na jednom šéfinspektorovi. Jinak se hráči střídají v kontrole, zatímco ostatní mohou pouze přihlížet.
Hra má jasně přímočará pravidla, která jsou sice složitá a na spoustě stran, ale po první partii vám bude už stačit jako vodítko tabulka na zadní straně pravidel. Tak dobře přejde do krve, protože na sebe vše logicky navazuje. To asi souvisí také se skvěle zvoleným tématem, které je asi také jedním z důvodů úspěchu.
S trochou pomoci na začátku se hra snadno dostane pod kůži i méně zkušeným hráčům a začátečníkům. Pokud bychom odhlédli od krvavého tématu, téměř by ji šlo označit za rodinnou. To nám ale jasně vyvrátí herní čas, protože vzhledem k několika honičkám a vraždám to celé trvá dvě hodiny. Ty ale nejsou vůbec dlouhé, protože utečou rychle a jsou plné skvělých zážitků. Tomu napomáhá i parádní zpracování dotažené k dokonalosti drobnými detaily.
Letters from Whitechapel jsou parádní volbou, pokud máte rádi Scotland Yard (nebo obecně hry se skrytým pohybem) a chcete svůj zážitek posunout na další úroveň. Tohle je přesně ten schůdek vzhůru, který (dovolíme si tvrdit) tahá z tohoto konceptu maximum. Letters from Whitechapel jsou parádním počinem, který poráží i další podobnou hru (která vyšla česky) Běsnění Drákuly.
Více o hře.
+ ohromná atmosféra
+ spousta možností
+ náhoda není zdaleka to nejdůležitější
+ zpracování
+ blafování a dedukce
+ téma
+ promyšlené a provázané
+ skvělá role Jacka
- více hráčů znamená méně akce pro jednotlivé detektivy
