Recenze: Shadows Amsterdam – hon za důkazy

Moje situace určitě není výjimečná. Policie hledá pachatele marně, takže mi nezbývá, než vzít spravedlnost do vlastních rukou. Zadal jsem proto stejný úkol hned dvěma detektivním agenturám. Kdo mi přinese důkaz jako první, ten dostane zaplaceno. Závod začíná a nad ukrývajícím se zločincem se stahují mračna. Už brzy ho budu mít v hrsti.

Takovou detektivní práci dostanou za úkol všichni hráči, kteří se pustí do partie hry Shadows: Amsterdam, jejímž autorem je Mathieu Aubert. Jedná se o novinku, která vyšla v roce 2018 a na český trh se dostala ještě včas před vánoci a to v distribuci společnosti ADC Blackfire. Za jejím původním vydáním pak stojí firma Libellud. Na to všechno pak zpovzdálí dohlíží M81 Studio, které stojí za grafickou stránkou.

Jedná se o menší hru takového toho nenápadného kalibru. Na víku vidíme bandu detektivů, kteří nás zvou, abychom se přidali k honu na padouchy. Základem všeho uvnitř je sedm velkých karet čtvrtí, kde každá se skládá z pěti šestiúhelníků. Než je ale mohou hráči spojit a vytvořit tak základ mapy města, musí ještě do středu stolu položit hráči dílek a k němu připojit trojici překážek. Právě kolem něj hráči vystaví kruh desek.

Poté už by se všichni účastníci měli rozdělit do dvou týmů a pro obvyklý průběh by měli být alespoň čtyři účastníci. Týmy si pak mezi sebou rozdělí role velitele a detektivů a podle toho se usadí proti sobě (při tom oba soupeřící velitelé musí sedět vedle sebe). A zatímco bojovníci v poli dostanou tři figurky stop a stupnici policie, před jejich šéfy je třeba rozložit více komponent. V první řadě to je sada deseti karet nápověd, další čtyři jsou rozloženy na dosud volná místa plánu uprostřed. Každý z velitelů pak dostane svoji zástěnu a za tu ukryje mapu popisující všechny důležité pozice (stopy i kontakty k jejich předání).

Obě detektivní skupiny začínají svůj hon uprostřed herního plánu, kam položí figurku. Poté už je možné odpočítat start a všechno je zahájeno. Partie pak probíhá bez tahů, v reálném čase a vždy se zde střídají tři fáze. Všechno to ale předpokládá, že velitelé budou mít jasnou představu, kam chtějí figurku svých detektivů poslat. Jejich úkolem totiž je donavigovat své kolegy ke třem nápovědám a poté na finální lokaci. Při tom se ale musí vyhýbat polici a především být rychlejší než druhý tým.

Jenže k navigaci podřízených z důvodů utajení nesmí používat slova ani posunky, ale pouze obrázky. Těmi se snaží velitelé postupně krok za krokem navést detektivy na správné stopy. Těch je na mapě ukrytých celkem šest, ale každou může získat pouze jedna ze skupin.

Velitel tedy může ze (společné!) nabídky deseti vodítek vybrat jedno nebo dvě a předat je svým podřízeným. Hráči se nyní musí co nejrychleji dohodnout, jaké z možných šesti polí má být jejich cílem a podle toho pohnout figurkou, která na mapě jejich skupinu reprezentuje. Velitel nesmí dát najevo, jestli jejich volba byla správná nebo ne a jednoduše vyhodnotit efekt místa, kam hráči dorazili.

Podle mapy skryté za zástěnou se tak může jednat o volné pole bez efektu, stopu nebo políčko s červeným křížkem. To značí policii. Pokud na ochránce zákona narazili, musí si hráči za trest vzít jeden z žetonů a položit jej na svoji stupnici. Jestliže kdykoliv v kole dostanou třetí, znamená to neúspěšné pátrání a prohrané kolo.

Všechny fáze se střídají v hektické snaze dovést tým ke třem stopám a do cíle. Jenže rychlost někdy může být na úkor kvality a to pro oba tábory. Pokud ale některý z týmů úspěšně dorazí se třemi stopami ke kontaktu na mapě, zaznamená vítězný bod. Ten tým, který zvítězí jako první ve dvou kolech, se stává vítězem celé partie.

S hrami obsahujícími tajné napovídání mezi dvěma skupinami se roztrhnul pytel. Vyšlo Mystérium, na jeho úspěch se pokusilo navázat Decrypto a teď tu máme Shadows: Amsterdam. Všechny hry se snaží o jedno a totéž – zopakovat obrovský úspěch Krycích jmen.

Naštěstí je tu nejen spousta prvků, které hry spojují, ale také mnoho těch, kterými se Shadows: Amsterdam odlišuje. V první řadě tu je samozřejmě to nejmarkantnější – celá hra probíhá současně, v reálném čase a nejsou tu tedy žádné tahy, prodlevy nebo čekání. Partie je skvěle dynamická a nikdo nemá čas se ani na okamžik nudit.

Má to ale i svá negativa. Po jednotlivých hádáních nenásleduje okamžité odhalení a tohle možná hře trochu chybí – ta katarze ze správné nebo špatné nápovědy a možnost pro obě strany si to vyříkat. Toho se dočkáte až na konci kola. Pokud tedy svoje volby rádi komentujete nebo probíráte s protějšky, pak vám tady pšenka nepokvete.

Navíc právě časový tlak se podepisuje nejvíce na ústřední deduktivní složce. Často své rozhodnutí uspěcháte a nehledáte ty detaily, které na kartách jsou a kterých je třeba si všímat. Jenže co, když soupeři jsou rychlejší nebo vám ukradnou karty nápovědy dřív, než si je vyberete? To zase nezní tak špatně, nemyslíte? A ono to také špatné vůbec není!

I když předchozí odstavce mohly vyznít kriticky, Shadows: Amsterdam dokazuje, že i s drobnými nedostatky může hra být vynikající. Ony to jsou totiž problémy pouze pro některé herní skupiny, zatímco jiné jsou z této nové krabice absolutně nadšené. Přidání herního plánu do konceptu Krycích jmen, přimíchání trochy té dixitovosti (především s ohledem na grafiku) a zřetězení nápověd do většího smysluplného celku ze hry dělá opravdu jiný zážitek.

Mohlo by Vás zajímat

4

dětskápro začátečníkyrecenzerodinná

Recenze: Marrakech – hebký život prodejce koberců

Minimální počet pro soupeření jsou samozřejmě čtyři hráči. Ve větším počtu je to ale ještě větší zábava, protože se musí hráči v roli detektivů dohadovat a domlouvat, což způsobuje ještě zajímavější situace. Všechno se to odehrává v obrovském tempu a jedno kolo se pohybuje kolem nějakých pěti až deseti minut, záleží jen na úspěšnosti týmů. Proto může partie bez problémů odškrtnout výrazné plus – herní dobu, která je spolehlivě do třiceti minut.

Je vás míň a stejně by vás tahle krabice lákala? Máme pro vás dobrou zprávu – hra nabízí i kooperativní variantu, ve které je hráčů na obou stranách barikády méně a musí se snažit spolupracovat co nejrychleji a změřit si své schopnosti se stopkami. Není to sice taková pecka, jako když spolu soupeří dva týmy, ale jako trénink to funguje.

Rozložení destiček města se mění s každou partií, stejně jako mapy velitelů. Karty nápověd jsou omezené nabídce vždy pouze některé a tvoří jedinečný výběr, se kterým musí hráči pracovat. Právě ten prvek, kdy i velitelé musí mezi sebou soupeřit se společnou zásobou, dodává ještě tu další špetku napětí navíc. A tak přestože se hra podobá jiným úspěšným krabicím, nelze jí upřít originalitu.

Hra se osvědčila především do uvolněné atmosféry párty nebo pohodového večera s kamarády. A nemusíte příliš rozlišovat, jestli mají deskové hry rádi nebo ne. U téhle krabice se budou bavit úplně všichni. Zábavné jsou při tom obě strany, tedy role detektivů i velitelů. Téma je sice prakticky neexistující, ale ono to nevadí, protože nad tím nemáte vůbec šanci přemýšlet.

Shadows: Amsterdam je skvělým party počinem a má zaděláno na to stát se hitem letošních Vánoc, minimálně co se týká toho méně náročného hraní. Ti náročnější hráči se určitě budou obracet úplně jinam. Ale to nic nemění na skutečnosti, že Shadows: Amsterdam je vynikající zábavná hra, která si zaslouží pořádné uznání za kvantum zábavy, které nabízí ve svém omezeném herním čase.

Recenze: Shadows Amsterdam – hon za důkazy

Shadows: Amsterdam je party zábavou se vším, co k tomu patří. Nabízí dynamickou hru, napínavé duely a dostatek prostoru pro hodně hráčů. Kromě toho ale obsahuje také dedukci a pořádný test všech zúčastněných. Partie bez tahů, ve které hráči musí podle obrázků najít svoji cestu mapou, je krásně rychlá. Na závěr to je všechno jasné: není příliš důvodů, proč Shadows: Amsterdam nevyzkoušet.

Klady:

+ parádní poměr zábava/čas
+ skvělé spojení mechanismů
+ obě role jsou zábavné
+ těžké vymýšlení nápověd i hádání
+ spojení s herním plánem
+ zabaví všechny druhy hráčů

Zápory:

- chybí reakce na hádání
- pod časovým tlakem nelze tolik vymýšlet

4.5