Bora Bora

Každou noc, kdykoli zavřu oči, slyším šplouchat vodu. Náš dům na pobřeží teplého ostrova nás stál spoustu úsilí, a sotva jsme položili poslední balík slámy na střechu, přišla bouřka, odnesla ho a rybám poslouží jako podvodní palác. Postavili jsme druhý, lépe zajištěný — bohům navzdory. Takhle se usazují hráči ve hře Bora Bora Stefana Felda (alea, Ravensburger, 2013, ilustrace Alexander Jung).

Každé kolo, těch je šest, hodíte třemi kostkami a pokládáte je na akční destičky. Čím vyšší číslo, tím dražší akci smíte provést: rozšířit vliv a postavit domek, vzít z plánu destičku muže nebo ženy, přidat kněze do chrámu, postavit budovu nebo si zahrát jinou činnost. Ženy potom sbírají mušle, muži kmen tetují, a kostky vám v průběhu určují, co smíte. Po akcích s kostkami použijete své obyvatele, což jsou slabší verze téhož. Na konci kola se přidělí body za status, kněze, šperky a úkoly. Ve výsledku jde o body, které přitékají z tolika stran, že je sotva sledujete.

Bora Bora patří k nejkvalitnějším strategickým hrám pro ty, kdo mají rádi záplavu možností a hledají výzvu. Je komplexní, naučit se ji dá práci a pro hráče, co dlouho přemýšlejí, se partie protáhne až k limitu dvou hodin. Téma je jen ozdoba, počítání skóre na konci je zdlouhavé a dá se zapomínat na pravidla. Kostky občas některé akce znepřístupní, ale k Feldovi patří. Tahle hra sežvýká vaše mozkové buňky k snídani a nechá je celý den hladovět — ale zasytí vás pocitem z dobrého plánu.