Dungeon Fighter

Malý brýlatý kouzelník si protřel čočky. „Kde je ten troll?“ zeptal se písklavým hláskem. Odpověď přišla v podobě ohlušující rány a drolících se kamínků z kamenného kyje, které mu pokryly rozcuchané vlasy.

Věřte, nebo ne, ale ne všichni hrdinové jsou takoví, jak je znáte z pohádek. Někteří jsou kulatí, jiní špatně vidí. V Dungeon Fighter od italské trojice Lorenzo Silva, Aureliano Buonfino a Lorenzo Tucci Sorrentino, kteří stojí i za hrou 1969, vydané Heidelberger Spieleverlag, jim ale musíte dovést celou partu až do třetího podlaží a k závěrečnému bossovi. Ilustrace Giulie Ghigni dávají od první chvíle najevo, že se nebude nic brát vážně. Herní plán má podobu pěti soustředných kruhů s puntíkem uprostřed. To je terč, který rozhoduje, jestli rána zasáhla nepřítele. Z kruhu vystupují čtyři kosti, jsou v něm díry a seděly na něm mouchy. K tomu dvanáct kostek, černé figurky životů, jizvy, které vám kryjí schopnosti, jak hrdinové krvácejí, a kartonová věž, z níž se na vás shora dolů sypou příšery a předměty. Soupeřit nebudete: všichni jdete jako kamarádi a hlas družiny má velitel, který rozhoduje o cestě po šipkách. V každé místnosti čeká obchod, fontána, poklad nebo příšera, vždycky ale musíte předvést, co ve vás vězí. Obtížnost si zvolíte podle barev karet příšer, a čím lehčí hra, tím méně bodů dostanete za úspěch.

Hra klade důraz na vaši šikovnost, ne na plánování, a štěstí taky nezaškodí. Zelenáči mají optimismus začátečníků, který je brzy přejde.