Někdo ji nenávidí a odmítá hrát cokoliv, kde se náhodou může stát, že prohraje celou hru v jediném tahu jen kvůli nepřízni osudu. Jiný v ní vidí záruku nepředvídatelné zábavy a nekončící studnici možností a variability. Ať už patříte do jedné kasty nebo do druhé (nebo zachováváte neurčitý postoj), musí se uznat, že náhoda ve hrách byla, je a bude a její důležitost ve vývoji deskových her je nezanedbatelná. Proč, ptáte se? Nuže, stejná otázka trápila i mne.
Znáte to. Konec hry se nezadržitelně blíží a vás dělí od vítězství jenom líznutí jedné karty. Vyhrajete zcela určitě, může to být totiž cokoliv, kromě jedné kar-… a safriš, právě ji držíte v ruce.
Tak přesně takové chvíle vám náhoda může nachystat. Ještě předtím, než náš smolař z příkladu výše převrhne stůl, rád bych začal tím, co do hry náhoda vnáší. Jsou to vlastně 4 základní aspekty. A to: Napětí, nepředvídatelnost, variabilita a vyrovnanost hráčů.
Každé z těchto hledisek přidává hře nějakou měrou velice důležitou věc. Tou je živost. Jestliže použijeme trochu nadsázky, dalo by se říci, že hra díky náhodě ožívá a začíná mít vlastní rozum. A to je v patřičné míře velice důležitý fakt. Nebýt totiž oné živosti, hra by byla jen předmětem. Prostě jen deskou, figurkami, žetony atd… Její plochost, by vám sama nic nepřinášela, bylo by jen na vás, jestli dané hře vdechnete život.
Ano, takových her je dost, jsou čistě závislé na hráčích, kteří svými rozhodnutími do hry zařazují některé vlastnosti výše zmíněné. To ale platí pouze u her, ve kterých je přímá konfrontace hráčů. Navíc chování protihráče se dá po čase alespoň zčásti naučit. To samé platí i o hře ovšemže. Ale když spojíte oba dva prvky do sebe, rázem lze vytvářet zajímavé kombinace. Anebo, když chcete mít hru, ve které hráči nehrají přímo proti sobě, ale tak trochu (nebo úplně) i proti hře, náhoda je přímo nezbytná.
Představte si například hru, ve které by hráči předem věděli, co na ně čeká. Kdykoliv by udělali nějaké rozhodnutí a bylo by špatné, stačilo by si to zapamatovat a v příští hře, už by každý hráč byl bezchybný. Poté by už záleželo jenom na tom, kdo se danou hru naučil lépe, ten by zákonitě vyhrával každou partii. A tak by odpadal jakýkoliv prvek napětí, protože by každý věděl, jak to dopadne.
Náhoda právě dokáže ze souboru mechanismů vytvořit plnohodnotnou deskovou hru, ve které není nouze o překvapení, a tak si ani nejzkušenější hráč nemůže být nikdy jist, že ve hře vyhraje. Takže dalo by se říci, že když je náhoda přiměřená, jsou ve hře o vítězství všichni lepší, zkušenější hráči, zatímco ti méně zdatní mají alespoň šanci. Díky tomu je hra napínavá, nepředvídatelná a šance hráčů se trochu vyrovnávají.
Jak ale asi tušíte, všechno má své meze. Když se náhody do deskovky vmísí velké množství, rázem hra ožije až moc. Začne mít vlastní mysl a dokonce se možná rozhodne vás ovládat.
A když náhoda hraje dominantní roli, tak hra určí i vítěze a přesný průběh.
Z toho jasně vyplývá, že dle mého názoru jsou nejlepší deskovky takové, ve kterých je náhoda jen v takové míře, aby jednotlivé partie byly zajímavé, variabilní a napínavé, ale aby o vítězství či prohře rozhodli sami hráči svými rozhodnutími.
Žuch! A je to tady, no neříkal jsem to? Chudák stůl.
A na úplný závěr, si dovolím vám dát jednu prostinkou radu: Nenechte se ovládat deskovou hrou. Jinak nebudeme mít na čem hrát, v důsledku zničených stolů.
zdroj obrázku: wallpoper.com/wallpaper/meme-angry-283374
U euroher náhoda tvoří variabilitu. Problémem je, že v případě velmi zkušených hráčů, kteří hrají maximálně dobře i nepatrná náhoda rozhodne o vítězství. Ve své podstatě vaříte optimálně mozkové závity a o vítězi rozhodne náhoda, typicky poslední dvě kola ve velmi vysoce hodnocené deskové hře age of empires. Z euroher se zábava vytrácí čím je hráč zkušenější, protože náhoda dostává jiný rozměr. Časem přijdete na to že metání kostek a tuny karet u ameritrashe vede k optimalizaci s vyšší variabilitou a s náhodností to není tak žhavé jak se na první pohled zdá a hráči přechází k ameritrashi. No a nakonec skončí u wargames, kde už se počítá s co největším ovlivněním hodu kostkou a statistika úspěchu se bere za samozřejmost a přirozená součást věci.
0
Ameritrash neodsuzuji, stejně tak jako wargames… chápu proč je obojí tak oblíbené, je to prostě druh her, který do deskovek patří a patřit bude a jsem za to rád. Sice jsem více eurař a hráč rodinejch her, než ameri hráč, ale plně ameritrash respektuji. Neodvážil bych si tvrdit, že je jedno lepší než druhé, je to čirá věc názoru. Ale subjektivně mám radši větší kontrolu nad hrou. A té paušalizace bych se trochu stranil, každý jsme nějací a netvrdil bych, že správný hráč je ten, který se vydal směrem ameritrashera… to bych mohl tvrdit stejně i naopak. Díky za názor, je rozhodně zajímavý a jsme rádi, že článek vyvolal reakci, od toho zamyšlení je, nemá poukazovat na fakta, ale subjektivně podnítit mysl k otázkám ohledně daného tématu.
0
Ahoj,
dovolil bych si pár poznámek:
„Představte si například hru, ve které by hráči předem věděli, co na ně čeká. Kdykoliv by udělali nějaké rozhodnutí a bylo by špatné, stačilo by si to zapamatovat a v příští hře, už by každý hráč byl bezchybný. Poté by už záleželo jenom na tom, kdo se danou hru naučil lépe, ten by zákonitě vyhrával každou partii. A tak by odpadal jakýkoliv prvek napětí, protože by každý věděl, jak to dopadne.“
Možná jsem tento odstavec nepochopil, ale hned mne napadly klasické deskové hry, kde máš na desce hrací kameny a nic víc. Tam je náhoda nulová. Odpadá tím v šachách prvek napětí? Tam je jediné – raději s opravdu zkušeným šachistou šachy nehraju, protože by nás to ani jednoho nebavilo.
Rád bych ale řekl, že velikost náhody není úplně rozhodující, celkem důležitější je okamžik, kdy ta náhoda přichází a jak ji může hráč ovlivnit. Tady je taky ten základní rozdíl mezi Euro a AT. U euroher náhoda ukáže nějaký stav hry a na jejím základě se hráč rozhoduje, u Amerithrashe se hráč rozhoduje a pak mu náhoda ukáže, jak moc se mu to povedlo. Ale i u těch eurovek je rozdíl, kdy ta náhoda příjde, jestli si člověk lízne kartu a hned se musí rozhodnout, co s kartou udělá, nebo jestli si vybere z náhodné nabídky několika karet a až si vyberou i ostatní hráči, pak se rozhodne, co podnikne.
Dále se náhodným jevem dá nazvat i rozhodování ostatních hráčů. Sice je to vlastně volní záležitost a teoreticky by se to dalo „spočítat“, ale praxe je někde jinde. Tady mluvím například o výběru akcí ve Vládcích podzemí nebo Dobyvatejích vesmíru. Tam je taky zajímavé, že čím je protihráč zkušenější, tím mám defacto jednodušší odhadnout, jak bude hrát, ale…
Prostě o náhodě by se toho dalo napsat spousty a spousty. Díky za tenhle článek, ale beru ho spíš jako nějaký úvod než jako skutečné hluboké zamyšlení 🙂 Nic ve zlým. 🙂
0
ano to rozhodně… nejedná se o hluboké zamyšlení, chtěl jsem napsat krátký a úderný článek na téma náhody, nic víc… je toho spoustu, co bych mohl vypíchnout, ale to by nebyl článek, nýbrž deseti stránková esej 😀 Máš naprostou pravdu s těma hráčem, to je vlastně ta nejkrásněji fungující náhoda 🙂 a kté otázce: ano, hráči sami tvoří proměnlivost partií, to máš pravdu, trochu nešťastně jsem koncipoval ten odstavec 🙂
0