Doba kamenná. Čas jeskyní, kyjů a mamutů. O našich předcích žijících v této době smýšlíme jako o hloupých tvorech. Ale už večerníček s Machem a Šebestovou dokázal, že to tak nemusí vždycky být. Člověk ze vzdálené minulosti toužil po nových věcech stejně, jako my dnes.
A tak měli i tehdejší lidé mezi sebou architekty, kteří stavěli příbytky z kamene nebo jen římsy, pod kterými se mohli kmenoví lovci schovat, když číhali na mamuta. Dejte kamen ke kameni a je to. Jenže stavba není jednoduchá, když na vás vaši pomocníci pokřikují huhlavým starodávným jazykem, který znal jen nahoru, dolů, dopředu, dozadu a otočit. Řemeslo dávný architektů a stavitelů bylo prostě hodně obtížné.
Možná nevěříte, že by to mohlo být tak těžké. A právě proto je tu společenská hra Aargh!Tect, která vás vyvede z omylu. Jejím autorem je Walter Obert a vyšla v distribuci společnosti Heidelberger Spieleverlag, kteří mají ve znaku hravého medvídka. Ten se s naším slonem rychle skamarádil. V České republice hru Aargh!Tect můžete koupit zásluhou společnosti HRAS, která vám k ní dodá také česká pravidla.
Krabice s hrou má na víku nakresleného neandrtálce, který se mlátí kyjem do hlavy. A vy zatím netušíte, jak je tato hra blízko pravdě, jen na místě toho pána budete vy. Všechno vám začne docházet ve chvíli, kdy zvednete víko a začnete se prohrabovat všemi součástkami, které zde na vás čekají.
Tím nejdůležitějším pro každého správného architekta jsou díly, ze kterých svoji stavbu postaví. Ty tu samozřejmě nemohou chybět a mají několik tvarů a barev – bílé a modré sloupy, žluté a zelené kvádry a červené stříšky. K tomu všemu patří ještě jedna základová deska, která ale není ze dřeva, ale z kamene (v našem případě ovšem z kartonu).
Už i v této dávno minulé době si architekti nejdříve svůj výtvor nakreslili. Těchto kreseb je zde opravdu hodně a najdete je na kartách. Ty zobrazují vždy nějakou speciální stavbu postavenou z vyjmenovaných dřevěných dílků. A protože stavíte na základní desce v prostoru, je kromě šikmého pohledu na kartě představen také pohled shora, abyste bylo jasné, který díl je kde. Holt architekti i tenkrát byli machři a pracovali s několika pohledy na stavbu.
Ale protože architekti jsou obvykle muži menších svalů, je nejlepší, když si ke stavbě pozvou ještě několik tupých dělníků. Řeč neandrtálců ovšem nezná barvy. Ty vyjadřují naopak pohyby svého těla. Ty dostanete přehledně obrázkově znázorněné na dvou nápovědních stojáncích. Ten nás kromě pohybů zasvětí také do tajů starodávného jazyka pro všechny příkazy, kterým dělníci rozumí.
A je tu ještě jedna věc, kterou budete k hraní potřebovat. Taková věc, kterou ještě nikdy žádná desková ani společenská hra neviděla. Nafukovací kyj! Ten je opravdu obrovský a má na délku téměř půl metru. Je hnědý a jeho silnější část je jakoby pobitá hřebíky. Ve skutečnosti jsou to však výstupky, které se při nafukování vyloupnou z těla kyje.
Hra by se ve skutečnosti obešla i bez něj, ale právě tato součástka je tím nejdůležitějším, co vás přenese do té dávné doby a umožní vám užít si každičkým coulem stavění budovy. Stačí jen chvilka vysvětlování pravidel a najednou se spousta dospělých promění v huhlající, poskakující a navzájem do sebe bušící individua jeskynních mužů a žen.
Aargh!Tect je hrou týmovou a můžete ji tak hrát ve čtyřech hráčích. Hráči se rozdělí do týmů po dvou. Jeden z nich se stává architektem a druhý stavitelem. Na začátku si každý tým vezme k sobě stavební dílky – od každé barvy jeden a samozřejmě i kyj, který musí vlastním dechem nafouknout. Jakmile má správný tvar, zábava může začít.
Kolo hrají týmy současně. Na jeho začátku dostane každý architekt jednu kartu ze zamíchaného balíčku stavebních návrhů. Jen on se na ni smí podívat a nyní je na něm, aby svoji vizi přetvořil ve skutečnost za pomoci pokynů, které bude dávat svému dělníkovi.
K tomuto účelu má v ruce kyj a za pomoci gest a jazykových instrukcí musí svého pomocníka navést na správnou cestu. A to dříve, než to stihnou soupeři z druhého kmene, který se snaží ukrást si všechnu stavitelskou slávu jen a jen pro sebe!
Podívejme se tedy na průběh stavby v jednom z týmů. Pokud hráč nezná pokyny zpaměti (nebojte, budete je opakovat tolikrát, že si je brzy zapamatujete), může použít nápovědní stojánek, na kterém jsou všechny barvy i pokyny rozepsané (v němčině, ale není problém si udělat svého pomocníka). Gestikulace označuje barvu dílku, zatímco slovo říká dělníkovi, co s ním má udělat.
V praxi to vypadá tak, že architekt divoce vrtí hlavou zleva doprava nebo přešlapuje a přitom vykřikuje Kaghingu. Každý vzdělaný člověk znalý jeskynních jazyků musí mít hned jasno. Tento pokyn totiž znamená stranu. Jenže protože jazyk tenkrát byl hodně omezený, tak slovo současně znamená vlevo i vpravo, záleží pouze na tom, jestli jej řeknete jednou nebo dvakrát.
Jenže na desce je vpravo i vlevo spousta místa. A kterou pravou stranu vlastně architekt myslí – svoji nebo stavitelovu? K upřesnění tak slouží další pětice pokynů, které umožňují věci obracet, dávat je dopředu, dozadu, pokládat a brát.
Když stavebník dílek pustí, musí mu architekt, který je udýchaný mnohem víc než dělník, dát najevo, jak je s jeho výkonem spokojený. Právě teď může konečně použít kyj. Starodávný jazyk totiž neměl slova ANO a NE, místo nich se všichni neustále mlátili po hlavě a kyj byl nezbytná výbava každého divocha. Jedno lehké bouchnutí znamená souhlas, zatímco dvě majznutí klackem mají dát pracovníkovi jasně najevo, že je něco špatně.
Oba týmy se tedy takto snaží prostavět až do fáze, kdy je architekt spokojený. V takovém případě svůj úspěch oznámí druhému týmu divokým křikem Aargh!Tect a bušením kyjem do stolu. Pokud stavba při tomto bušení nespadne, druhý tým přestane pracovat na svém díle. Místo toho jdou jeho členové kritickým okem zkontrolovat výtvor soupeřů. Pokud opravdu odpovídá do puntíku kartě zadání, získává tento tým body uvedené na kartě.
Počet kol závisí pouze na vkusu, náladě a času hráčů. Obvykle se hraje do určitého počtu nasbíraných bodů (v pravidlech je to 10), přičemž v každém kole se role architekta a dělníka vyměňují. Tým, který jako první dosáhne stanoveného počtu bodů, se stává vítězem.
Aargh!Tect je ještě větší zábava, než to vypadá na papíře. Navíc, podobně jako již recenzované A la Carte (recenze), je stejnou zábavou nejen pro hráče, ale i pro přihlížející. Tlupa hráčů divoce poskakujících, pořvávajících a mlátících se kyji se prostě dnes už jen tak nevidí.
Ve hře není až tak důležité být přesní (zde záleží na perfekcionismu architekta a toleranci soupeřícího týmu), ale především rychlí. Každá chyba, špatný pokyn nebo nedorozumění dává náskok protivníkům. Ale to nevadí. Bez ohledu na to, kdo vede, se členové obou týmů budou především královsky bavit.
K zábavě pochopitelně potřebujete tu správnou sestavu lidí. Podle našich zkušeností ale nemají problém ze sebe udělat blázny ani dospělí, natož děti, které si svoji roli stavitelů užívají ještě více.
Výhodou je, že během několika her se naučíte pokyny zpaměti. Tedy částečně. V takové situaci doporučujeme dát kartičky zcela pryč, aby byl v partii prostor i pro chyby tohoto rázu.
Každý tým staví jinou budovu a karty mají často odlišnou obtížnost. To ale nevadí, protože ve složitých pokynech se rozdíly ztratí. Ovšem všechny stavby využívají plný počet dílků, takže alespoň v tomhle jsou na tom týmy zcela stejně.
Všechny hráče ovšem nadchne především kyj, který rozhodně patří k nejskvělejším součástkám deskové hry, s nimiž jsme měli co do činění. Ostatní komponenty jsou poctivé, ale přitom jednoduché, což vám umožňuje soustředit se právě a jen na zábavu.
Je ohromná legrace moci soupeře neustále mlátit nafukovacím kyjem po hlavě, ať už pochvalně (jednou) nebo nesouhlasně (dvakrát). V roli stavitele si připadáte často opravdu hloupě, když se snažíte pochopit a správně vyřešit instrukce, které vám váš kolega v týmu dává.
Hra je na krabici psaná už od dvou hráčů. Ovšem ve dvou a třech účastnících se jedná vlastně o jakýsi trénink. Teprve od čtyř až do maximálních osmi (zde jsou tři stavitelé, každý se dvěma stavebními dílky) začíná opravdová hra.
Nemusíte mít strach, že byste si zapamatovali karty a stavby na nich. Naopak často si myslíte „to je tahle“, ale přitom to je zcela jiná. Z toho vzniká řada dalších vtipných situací.
Aargh! Tect je ohromnou zábavou pro více hráčů. U každé partie zažijete neuvěřitelnou spoustu smíchu. Nedoporučujeme hrát v bytě v pozdních hodinách, protože architekti mají tendenci pokřikovat a hulákat na svoje dělníky z plných plic. A to samo o sobě jasně naznačuje, jak moc je hra pohltí. Pokud se tedy rádi uvolníte a nevadí vám udělat ze sebe blázny a smát se sami sobě, pak je Aargh! Tect zábavou, která nemá obdoby!
Hru Aargh!Tect k recenzi věnovala společnost HRAS, děkujeme
Informace o hře ze serveru BoardGameGeek (odkazy směřují tam) | |
Autor | Walter Obert |
Ilustrace | Harald Bilz, Jochen Eeuwyk, Selami Ileman, Christian Pearce, Paolo Vallerga |
Vydavatel | Heidelberger Spieleverlag, Edge Entertainment, Fantasy Flight Games, Giochi Uniti, Wargames Club Publishing, White Goblin Games |
Rok vydání | 2009 |
Počet hráčů | 2 - 8 |
Herní doba | 45 |
Minimální věk | 8 and up |
Jazyková závislost | Some necessary text - easily memorized or small crib sheet (7 voters) |
Kategorie | Humor, Party Game, Prehistoric, Real-time |
Mechanismy | Acting, Pattern Building, Team-Based Game, Tile Placement |
Rodina | Components: Inflatable |
Alternativní názvy | Aargh!Tect, Aargh!Tecte, Arrgh-Tek, Oereka!, Trogloditargh, 嗚嘎嘎-建築師 |
Více o hře.
+ elegantně bláznivá hra
+ skvělé odreagování
+ nafukovací kyje
+ komunikace pomocí smyšleného jazyka
+ pantomima
+ velká legrace
- někomu nemusí styl humoru sednout
- nevyrovnaná obtížnost některých úkolů