Valná většina her na trhu je kompetetivních, či kooperativních. Občas se objeví nějaká zajímavá semikooperativní hra. Ale hra, ve které stojí proti sobě hráči, kteří nemají společný cíl, ale přesto hrají na stejném prostoru a přímo si navzájem ovlivňují skóre, už tak častá není. Pojďme se společně podívat za zajímavým kouskem jménem Atacama.
V této hře se hráči chopí těžařských společností na výnosné chilské poušti Atacama. Každý z hráčů má povolení těžit jen dva ze tří různých nerostů a každý hráč má povolení na něco jiného. Cílem těžařů je získat co nejvíce svých povolených nerostů a co nejméně těch zakázaných, no ano, ale někdo jiný má úplně jiné záměry jak vy a poušť je tak malá, že vrty musíte spolu sdílet.
Tak nějak by se dalo “přeložit” téma hry. Ale popravdě to není třeba, protože Michael Schlegen utvořil čistě abstraktní hru. Ilustrace má na svědomí Christian Opperer a hru vydala společnost Mücke spiele.
Jak jsme zvyklí vídat spíše krabice většího rozměru, než je potřeba, tak v tomto případě je tomu přímo naopak. A to hlavně díky přítomnosti pěkných plastových figurek vrtů, které jsou z většiny šedivé, ale v balení najdeme také červené provedení určené jen pro pokročilou hru. Poté na nás ještě čeká dvojice žetonů pro každého hráče jeden, které slouží jako připomínka jak daný hráč na konci hry boduje. No a nakonec zde máme 9 velkých čtvercových dílků, na nichž jsou políčka s jedním ze tří různých nerostů a s číselnou hodnotou od 1 do pěti.
A právě za pomocí těchto dílků se sestaví herní deska o velikosti 3×3 čtverce. Následně každý hráč obdrží stejný počet figurek vrtů a poté je už jen na hráčích, aby si vybrali, kdo z nich bude mít jaké povolení, neboli kdo bude obodovávat sloupce se stříbrem a zlatem a kdo řádky s mědí a se zlatem a může se začít hrát.
A samotná hra je na pravidla ještě více jednodušší než příprava. Hráči se střídají na tazích, kdy hráč na řadě vždy musí umístit právě jednu věžičku na jedno z polí na herním plánu. Jedinou restrikcí je fakt, že vrt nesmí sousedit s jinou figurkou věže. Takto hra pokračuje, dokud se oba hráči nezbaví všech svých vrtů. A to je doopravdy vše. Ale v jednoduchých pravidlech se schovává geniální záludnost. Jelikož oba hráči mají stejnou barvu vrtů, tak si musí dávat pozor aby nenahráli soupeři a zároveň, aby oni sami získali pokud možno co nejvíce bodů.
Jak se získávají body? Poté, co oba hráči postavili všechny své vrtné plošiny, nastává vyhodnocení. Jednomu hráči se počítají pouze řádky a druhému zase jen sloupce. Aby se vůbec mohl jednotlivý sloupec/řádek obodovat, musí v něm být alespoň čtyři vrty. Poté se sečtou hodnoty polí s nerosty, které měl hráč sbírat (u jednoho to je stříbro a zlato, u druhého to je měď a zlato) a odečtou se hodnoty, které naopak měl zakázáno sbírat, jedná se tedy o třetí zbývající komoditu, v prvním případě měď a ve druhém zase stříbro. Takže jak vidíte, lze soupeři velmi snadno škodit tím, že postavíte vrt na políčko s vaším nerostem. Jenže když tak učiníte příliš brzy, nebude mu dělat problém postavit plošinu tak, aby v daném sloupci/řádku nemohli být 4 vrty.
Právě o správném taktickém a načasovaném umisťování je celá hra. Je to velice chytré a velmi záludné, když vít, že každý váš tah ovlivňuje bodování jak vaše tak i přímo vašeho soupeře. Navíc je nutné přemýšlet hned ve dvou rovinách a plánovat více tahů dopředu.
Ačkoliv je hra vážně zajímavá a inteligentně navržená, jaksi nám přišla zpočátku každé partie těžko uchopitelná na plánování a hlavně jsme po odehrání měli pocit, že se jednalo jen o jednu část větší hry. Prostě se střídáte tak rychle na tazích a hlavně provádíte stále tu samou primitivní věc. Někdo by mohl namítat, že obdobně fungují i jiné abstraktní hry, jako například legendární Go, ale tam narozdíl od Atacamy jste měli zcela naprostou svobodu, kam umístíte kámen a lukrativnost políček čistě tvořila hra vašeho soupeře, takže po každé partii jste měli pocit, že jste dokázali něco velkolepého. Zde to je jen dohraná partie a navíc ještě s pocitem že vám ještě její část chybí dohrát.
Možná právě proto je součástí pravidel i taktická varianta, ve které hrajete navíc s červenými vrty, které dávají dvojnásobek plusových, ale také minusových bodů. Poté je zde varianta pro pokročilé, ve které se sestavuje herní plán náhodně v průběhu samotné partie. Zároveň v ní nemají hráči hned od začátku jasný cíl, co mají těžit a co ne, neboť ten si zvolí až jeden z hráčů v průběhu hry, když se rozhodne obětovat jeden svůj drahocenný tah. Druhý hráč bude mít o věž k dobru. Právě tento element činí ze hry ještě chytřejší záležitost, ve které taktika a odhad soupeře hraje mnohem větší roli než ve verzi pro začátečníky.
Na závěr dodám, že hru lze hrát i ve třech hráčích a i ve čtyrech. Ve třech se hraje na jiné herní desce, tvořené z hexových políček a ve čtyrech hrají dva hráči na sloupce a dva na řádky, oba však vždy mají rozdílné komodity, které nesmějí těžit. Takže hra je ještě více záludnější a to možná až moc. Za mě mohu doporučit hlavně hru ve dvou, ve více je sice Atacama stále dobrá, ale už toho začíná být trochu moc.
Atacama je geniálně záludná abstraktní hra, kde se hráči navzájem přímo ovlivňují v bodování. Hra je až primitivně jednoduchá na pravidla a občas se jeví jen jako část nějaké jiné větší hry, jelikož se v ní toho moc neděje. Ale i tak a hlavně po aplikování pokročilých pravidel je Atacama zkouškou vaší poziční taktiky a odhadu soupeře. A tak jí nelze jinak než doporučit.+ Chytře vymyšlené
+ Záludné
+ Vašimi tahy přímo ovlivňujete bodování vašeho soupeře tak i vaše
+ Přítomnost pokročilé varianty
+ Lze hrát i ve třech a čtyrech
- Moc se toho ve hře neděje
- Zpočátku partie se hůře plánuje (hlavně u začátečníků)
