Když se dvě armády setkají za hřmotu brnění nebo se rytíř rve s drakem a jeho drápy létají všude kolem, není nebezpečnějšího povolání než bard. Musí být dostatečně blízko, aby mohl o všem podat zprávu, ale stále se udržovat v bezpečí a přežít. Kdo by mohl pak zpívat oslavné verše na hrdinu, který zahynul odvážnou smrtí nebo na armádu, která odolávala nepravděpodobně dlouho obrovské přesile?
A s loutnou vyrazí do boje i hráči ve hře Balada, kterou si pro nás připravili autoři Petr Vojtěch, Jindřich Pavlásek, Jakub Muřín a Josef Bělehrádek z firmy Time Slug Studio. Jejich hru pak zaštítila společnost Albi a právě v její distribuci se dostává na police obchodů.
Na víku krabice vidíme barda, rytíře i draka a vypadá to, že se schyluje k neštěstí. Raději tedy utečeme do nitra boxu a ukryjeme se za bloček papírů. Ten je totiž tou hlavní herní komponentou, ze které si každý z účastníků utrhne do začátku jeden list a otočí jej před sebou denní stranou vzhůru. Vymyslí si jméno pro svého hrdinu a zapíšou ho do levého horního rohu. Balíček karet rozdělí na tři části – prostředí a události A i B a každý po zamíchání položí do středu stolu.
Hráči dohromady odehrají tucet kol denních a další tucet nočních. Na začátku každého takového kola odhalí sadu karet ze všech tří balíčků. Tím rovnou určí prostředí a tedy oblast, do které musí hráči v tomto kole zakreslovat. Který symbol a tedy lokaci (událost) budou kreslit si mohou vybrat ze dvojice karet, které jsou v nabídce.
Při tom se hráči snaží poskládat ikony tak, aby to pro ně bylo co nejvíce prospěšné. Jakmile totiž skončí dvanácté kolo a byla odehrána všechna prostředí, vydá se náš hrdina s bardem v patách na cestu, kterou mu hráči připravili.
Sbírá meče a klíče, aby pak mohl bojovat s nestvůrami, odemykat truhlice a osvobozovat krásné panny z věží. Prostě všechno to, co hrdinové tak nějak se samozřejmostí dělají. Hráči si postupně všechny své zisky i ztráty (životů) značí na list papíru do míst k tomu určených.
Meče lze použít pouze jedenkrát, takže je poté zase škrtnou. A pomohou jim nejen v boji, ale i při překonávání překážek různých obtížností, ať si pod nimi představíme třeba husté houští nebo kamením zasypané tunely. U fontány se zase mohou léčit a ryby sbírat tak, aby jich na konci měli co nejvíce. Tak jejich hodnota narůstá.
Po odehrání dvanácti kol hráči mají zaplněnou celou cestu a pěkně krok za krokem ji se svojí fiktivní postavou projdou a vyhodnotí. Tato fáze je vlastně taková druhá hra, kdy navzájem soupeři sledují, jak se jim daří. Získávají vybavení, ztrácí srdce a mohou i padnout (po šesti nevyléčených zraněních), ale postaví se zase na nohy. Jen za ty šrámy jinak hodné velkého příběhu nedostanou žádné body.
Při přechodu na noční stranu někde hráčům z kapsy vypadnou klíče, které jim zbyly. Jinak se ale situace komplet přenáší na druhou stranu, takže hrdinové přichází zranění a ozbrojení. Nových dvanáct kol se znovu zamíchanými kartami přinese nové kombinace, nové možnosti a nové body. Po odehrání druhého tuctu kol znovu proběhne bodování a ten, kdo má bodů v součtu nejvíce, se stává vítězem.
Balada se stává novým živočišným druhem zapisovacích her. Losování karet tu totiž samo o sobě neznamená, co se bude zakreslovat. Hra je postavená na velmi originálním kombinování výsledků z více karet. Hráče tak v každém tahu čeká tak trochu nepředvídatelná volba, ale při tom mohou spoléhat na to, že všechny ikony i prostředí se v nabídce dříve nebo později objeví.
Bohužel ale v každé partii vám projdou rukama všechny karty. A to je docela zásadní problém z hlediska variability. Po několika partiích se prostě všechno začne opakovat, a pak už to může zachránit jen fakt, že přijde kombinace v jiném pořadí. Ale dřív nebo později si hráči vytvoří vzorec a tím se budou řídit, čímž hra zásadně ztrácí na znovuhratelnosti.
Všichni hráči mají stejné podmínky a výsledek je tedy závislý pouze na rozhodnutích a jejich správnosti. Pokud tedy odhlédneme od otáčení karet, které je ale pro všechny stejné, tak ve hře není vůbec žádná náhoda.
Jenže když není náhoda, a ještě k tomu chybí jakákoliv forma konfliktu mezi soupeři, máte na svoje zakreslování až příliš klidu a pohody. Chtělo by to alespoň náznak nějaké interakce a možnosti zamíchat soupeřovu hrdinovi s jeho jinak pečlivě naplánovanou cestou.
Lokace mají opravdu zajímavé bodovací podmínky. Například před věží s princeznou musí být co nejvíce překážek, tím hráč svůj zisk bodů navýší. Boss má zase hodnotu podle své vzdálenosti od konce mapy.
Navíc hráči s trochou fantazie mohou svůj příběh i odvyprávět a dodat mu trochu šťávy. Tím se sice prodlouží doba partie, ale ta je jinak patnáct minut, takže to není nic zásadního. Trochu ovlivnit vás při rozhodování, jestli Baladu pořídit nebo ne, může ovlivnit fakt, že z těch patnácti strávíte téměř polovinu vyhodnocováním svých rozhodnutí.
Každý prvek, který lze zakreslit na mapu, má svoje specifické bodování, které dává obrovský důraz právě na rozmístění ikon. Hráči se tak po celou dobu partie dostávají do těžkých dilemat a voleb, které nikdy nelze udělat úplně dokonale. Naštěstí i na konci je možné použít ikonu portálu a přehodit s ním jednu lokaci.
Balada je hra postavená kolem skvělé úpravy dnes oblíbeného zapisovacího mechanismu, jenže kvůli problémům se znovuhratelností ji můžeme doporučit pouze hráčům, kteří budou hrát občas. Vzhledem ke své povaze filleru (standardní herní doba kolem čtvrt hodiny) ale hra právě tak nějak vybízí, abyste si ji vybalili vždycky jen tak jako relax. No a tady svoji existenci zdárně obhajuje a ten pocit dobrodružství si nakonec užijete. Balada bohužel mohla být o dost lepší, ale pořád umí pobavit, i když nebude špičkou her dober a zapiš.
+ převyprávění naplánovaného příběhu
+ rychlost partie
+ každá lokace má svůj efekt
= problematická variabilita hry
