Čtyři agenti zamíchaní v davu. Nemají strach, že zabloudí. Jdou si s jasným odhodláním za svým cílem. Tajným posláním, které nesmí nikomu prozradit. Radši na něj ani nemyslí, aby jej někdo v tom šepotu myšlenek nezaslechl. Sdělit je může jen svému komplici, jehož identitu ale zatím nezná. Může to být třeba támhleten pán v zářivě červeném saku. Stačí se k němu naklonit a zašeptat mu heslo..
A právě v utajení se odehrává desková hra Inkognito, která není žádnou novinkou. Vyšla totiž poprvé už před osmadvaceti lety v roce 1988. Jejími autory je dvojice Leo Colovini a Alex Randolph. Jejich společné dílo si vyhlédli u společnosti Ares Games a vydali ji znovu v roce 2013. V tu dobu se svojí šance chytila také firma Piatnik, která ji převedla do češtiny.
Všechny agenty vítá víko čtvercové krabice s výjevem z Benátek. Postavy s maskami stojí na promenádě a můžeme jen tušit, co si šeptají a kdo opravdu jsou. Jedno tajemství nám ale už dlouho unikat nebude – obsah krabice. Jakmile zvedneme víko a položíme stranou pravidla, narazíme na velký rozkládací herní plán s mapou. Ta je plná pospojovaných cestiček po souši i po vodě a pozice jsou pak označeny barevnými puntíky.
Pro hráče jsou zde připraveny i zástěny s kombinacemi písmen a znaků, které hráče dovedou k jejich úkolu. Možností je celkem dva tucty a jedná se o chycení konkrétních postav nebo navštívení nějakého políčka ve městě. Na hráče čeká také bloček pro nasbírané indicie o totožnosti ostatních a figurky – čtyři postavy v každé barvě a jeden černý ambasador navíc (figurky je třeba před první hrou sestavit).
V nabídce jsou ale také karty ve dvou balíčcích – čtyři sady po osmi kartách pro odpovídání na otázky beze slov a potom karty identity, které určují opravdovou totožnost hráče. A pak je tu ještě jeden prvek – velká busta fantoma osudu, který v kombinaci s barevnými kuličkami bude rozhodovat o typu pohybu pro hráče.
Na začátku partie hráči rozloží plán a postaví ambasadora domů, na jeho černé políčko ambasády. Pak si každý zvolí barvu a dostane všechny své komponenty, tedy figurky, sadu karet a jednu zástěnu. Postavičky rozmístí na plánu na políčka své barvy a vezmou si jeden poznámkový list, kde si zaznačí jména soupeřů a jejich barvy. Potom ze tří zamíchaných balíčků dostanou kombinaci prvků, které určí identitu jejich postavy – totožnost, konstituci a misi. Druhý balíček karet čeká vedle plánu na svoji šanci, stejně jako postava fantoma. Do ní na úvod hráči nasypou všechny dostupné barevné kuličky.
Každý tah je zahájen losováním. Hráč si vezme fantoma osudu, zaštěrchá s ním a odhalí kombinaci tří barevných kuliček ve spodní části. Kuličky sdílí svoje barvy s čarami na plánu a každý otvor umožňuje hráči posunout jednou figurkou po této trase na sousední políčko. Jenže jsou tu i speciální barvy – černá umožňuje pohybovat ambasadorem, zatímco fialová dává hráči dokonce sílu přesunout postavičku protivníka. Figurky mohou pozice i sdílet a to je právě důležitý moment pro druhou fázi kola.
Kdykoliv se dvě figurky na plánu setkají (i v průběhu pohybu), může toho aktivní hráč využít k výslechu. Figurce může položit otázku ohledně totožnosti nebo konstituce. Soupeř pak musí ukázat hráči tři karty a jedna z nich musí odpovídat pravdě. K odpovědi použije sadu svých osmi karet a tazatel si odpovědi potají poznamená do svého bloku (aby ostatním neulehčil jejich detektivní práci). Vyslechnout je možné i ambasadora, který je dobře informovaný a umožní vám promluvu s libovolným hráčem u stolu.
Ale i vyslýchaný hráč si musí poznačit kombinaci karet, kterou soupeři ukázal. Pravidla totiž stanovují, že nikdy nesmí ukázat nikomu stejnou sadu dvakrát, musí tedy pokaždé nějakou kartu obměnit. Po výslechu je možné figurku soupeře vysadit kdekoliv na plánu a to na neočíslovaném políčku.
Hráči se těmito otázkami snaží vydedukovat, kdo je jejich partner. Každý má ve hře jednoho spojence a pouze vzájemným ukázáním karet mise se hráči dozví svůj úkol. Kdykoliv si jsou jisti, mohou spoluhráče kontaktovat při nejbližším setkání jejich figurek. Jako část ruky si vymění karty s misemi a tím se dozví písmennou kombinaci a podle svojí zástěny i samotný úkol. Partie trvá tak dlouho, než se některému týmu podaří splnit misi. Vítězí oba hráči, jejichž úkol byl shodný.
Inkognito je hra, která je vlastně skrytě týmová. Ačkoliv každý hraje za sebe, tak nakonec mohou vyhrát jen společně. Jenže než se týmy navzájem odhalí, tak to docela trvá. Na druhou stranu se můžete spolehnout na to, že i váš partner (ačkoliv ho zatím neznáte) se snaží ze všech sil najít vás. To znamená, že i zde je důležité složení týmu, protože jakmile se jednomu z dvojice podaří kontaktovat spoluhráče, tým je pohromadě.
Díky tomuto prvku je hra rozdělená vlastně na dvě zcela odlišné fáze. V první se každý soustředí na vyslýchání, zatímco v druhé jde týmu už jen o splnění jeho mise. Tady pak hraje roli také samotný vzhled figurek a znalost jejich identity, protože pouze přesunem správně tlusté, vysoké nebo tenké postavy je možné splnit misi.
Díky vedení spousty poznámek jsou jednotlivé tahy trochu delší. To ale platí i pro samotnou hru, jejíž herní doba se blíží k hodině. Hráči si musí být opravdu jistí identitou svého spoluhráče a k vydedukování správných totožností potřebují jednoduše čas. S pravidly a složitostí souvisí také věkové doporučení, které bude tentokrát nezvykle vysoké a je to třináct let. S touto číslovkou na krabici souhlasíme.
Bohužel hra je velmi pečlivě vázaná na počet hráčů a funguje nejlépe právě ve čtyřech, kdy jsou oba týmy zastoupeny stejnou silou. Pokud se ale tato rovnováha vychýlí na jednu nebo druhou stranu, pak dojem z partie dostává zabrat. A to přesto, že v pěti jeden z hráčů kontroluje dokonce i figurku ambasadora.
Velmi zajímavým prvkem celého hraní je losování možností pohybu pomocí kuliček. Tady vstupuje do hry náhoda, která ale současně také dělá hru příjemně variabilní. V každém kole má hráč na výběr z více svých figurek, takže jej složení kuliček tolik neomezuje. Navíc čas od času se mu díky tomu naskytne možná ještě zajímavější možnost v podobě pohybu jinými figurkami.
Inkognito je dedukční hrou, která vypadá na první pohled jako klasický Scotland Yard nebo Fantom. Ale tentokrát se hráči musí utkat v týmech. A právě tento týmový prvek je tím nejzajímavějším a hlavním důvodem, proč by vás mělo Inkognito zajímat. Jestli je to dostatečný důvod necháme na vás.
| Informace o hře ze serveru BoardGameGeek (odkazy směřují tam) | |
| Autor | Leo Colovini, Alex Randolph |
| Ilustrace | Peter Gifford, Studio Tapiro |
| Vydavatel | Ares Games, Devir, IELLO, Kaissa Chess & Games, Korea Boardgames, MB Giochi, MB Spellen, MB Spiele, MB spill, Milton Bradley, Oliphante, Paper Iyagi, Piatnik, Planplay, Red Glove, Rio Grande Games, UBO CnC, Venice Connection, Winning Moves Germany |
| Rok vydání | 1988 |
| Počet hráčů | 3 - 5 |
| Herní doba | 90 |
| Minimální věk | 10 and up |
| Jazyková závislost | Some necessary text - easily memorized or small crib sheet (27 voters) |
| Kategorie | Deduction, Spies / Secret Agents |
| Mechanismy | Point to Point Movement, Roll / Spin and Move, Team-Based Game |
| Rodina | Cities: Venice (Veneto, Italy), Components: Marbles, Components: Player Screens, Country: Italy |
| Alternativní názvy | Incognito, Inkognito (1989), Inkognito (2001), Inkognito (2006), Inkognito (2013), Intrigues à Venise, 인코그니토 |
Více o hře.
+ skvělý týmový prvek
+ dedukce v první fázi hry
+ zajímavé učení trasy pro pohyb
+ napínavá hra
- delší partie
- výborná pouze ve čtyřech
