Recenze: Nastupovat, prosím

Proč ten jízdní řád pořád mění? Už tady mrznu na zastávce deset minut a autobus pořád nikde. To je tenhle měsíc už potřetí. Mám chuť vyrazit pěšky nebo si pořídit auto. To by mě zajímalo, kdo u toho plánování sedí a podle čeho se rozhoduje.

No a na tyto otázky máme jasnou odpověď. U všeho toho plánování sedí samotní hráči. Tedy alespoň dopravní síť Londýna a New Yorku teď je nově pod jejich správou, protože mají k dispozici hru Nastupovat, prosím. Hru vytvořil designér s tajemným jménem Saashi a druhý, neméně otazníky opředený, je ilustrátor Monsieur Z. Ale to ještě není vše, protože hra sice vyšla původně v produkci firmy IELLO, ale k nám domů se podívá v kompletní lokalizaci díky společnosti Dino.

Malá krabička nabízí na víku pohled na jeden z červených autobusů. Uvnitř najdou mapku města, respektive dvou měst, protože plán je oboustranný. Vyberou si tedy jedno město, ve kterém by se chtěli utkat a tou stranou desku položí nahoru. Jednotliví hráči si vezmou každý svůj záznamový arch papíru, startovní figurku semaforu a také dvaatřicet tyčinek trasy. To vše ve své zvolené barvě. K tomu získají ještě kartu osobních cílů.

Jednotliví hráči si vylosují každý startovní pozici, kam položí svoji figurku semaforu na tuto křižovatku. Potom na plánu připraví dvě karty společných cílů a balíček autobusových lístků. Jeden z hráčů na sebe vezme startovní roli revizora.

Právě revizor otočí horní kartu z balíčku autobusových lístků a každý z účastníků si podle vylosované karty najde v horním řádku odpovídající číslo a zaškrtne si toto políčko. Tím získá délku a tvar trasy v podobě několika (dvou nebo tří) čar. V rámci navazující druhé fáze právě tyto trasy zanese na společný plán. Položí tedy svoje dílky na mapu města, a to v takovém počtu a tvaru, jako mu předepisuje získaná trasa. Musí s nimi navázat svoji dříve vyloženou řadu dílků.  Při tom musí přesně dodržet tvar a délku trasy tak, jak předepisuje aktuální kolo.

Hráči se snaží dobře manévrovat, protože se po cestě městem mohou dostat velmi snadno do zácpy. Jakmile se ocitnou v ulici, kde jsou autobusy, musí si zapsat penalizaci za zdržení v zácpě. A pokud se podaří ukončit jízdu v kole na semaforu se zeleným světlem, nelze zůstat stát, ale hráč může umístit další dílek trasy. Několikrát za hru lze obětovat dva body a zaměnit zatáčku za rovinku, aby mohl hráč lépe prokličkovat nástrahami velkoměsta.

Kromě samotné jízdy a trasy jde hráčům ale také o místa, kterými projíždí. V první řadě na ně totiž čekají cestující, kteří postávají na křižovatce a hráči je mohou jako majitelé linky a řidiči autobusu v jednom nabírat. Kromě toho mohou potkat také nějaké ty budovy. Vše si pečlivě zaznačí do svého bloku.

V případě cestujících se může jednat o různé postavy, a to i o turisty. Díky tomu dostávají hráči odměnu také za významná místa, která s autobusem dokážou navštívit.

Hráči se tím kroužením snaží splnit společné cíle a získat tak nějaké body. Ty se odvíjí od toho, jako kolikátý daný cíl splnil. K tomu si tajně hýčkají také svůj osobní cíl a snaží se projet všechny předepsané křižovatky.

Po odehrání dvanáctého kola si hráči započtou tyto body a přičtou k nim odměny za zaplněné sekce, pasažéry a navštívené lokace, ale také si nějaké ty body odečtou, třeba za zácpy, neuzavřené řádky nebo změny v zatáčkách. Po tom všem sčítání a odečítání si hráči porovnají svoje skóre a ten, kdo nakonec má bodů nejvíce, se stává vítězem.

Nastupovat prosím je hra, ve které vždy otočíte kartu a ta vám už dopředu určí možnosti. Přesto tu je manévrovací prostor, ve kterém se dá rozhodovat. Především navázání nové trasy je něčím, nad čím se hráči musí zamýšlet, protože tato zatáčka se do předepsaného tvaru nepočítá a lze tak poměrně výrazně ovlivnit, kam autobus pojede.

Je příjemné vidět, že ačkoliv si hráči své úspěchy stále značí potají před sebe na soukromý list, většina akce se děje na společném herním plánu. Hráči se nějak extrémně neblokují, protože své trasy mohou vést stejnými ulicemi. Ale bojují o společné úkoly, protože pořadí splnění ovlivňuje počet bodů, které hráč získá.

Bodování samotné působí překombinovaně především v místě, kde se začnete dozvídat o tom, jak fungují cestující a budovy, které je třeba navštívit. To je také moment, ve kterém si hráči poznamenávají křížky na svůj list.

Listy pro psaní mají několik variant a hráči by si měli dávat dobrý pozor, aby se jim náhodou nepodařilo zařadit do partie dva stejné. Varují před tím také pravidla v rámci pokynů k přípravě hry.

Stejně jako my určitě rádi vidíte oboustranné herní plány. A protože je na nich pokaždé jiné město, asi byste předpokládali, že jde o zlepšení variability. Jenže pravda je jiná. Stranu si totiž nemůžete sami zvolit, protože odvisí od množství účastníků v partii. A tu rozlehlejší zase tolik nevyužijete, protože ve vyšším počtu je hra dost zdlouhavá a může se blížit hodině. Oproti klasickému půlhodinovému času je to výrazný nárůst. Proto doporučujeme ideálně dva nebo tři hráče.

Přesto při hraní nemáme pocit, že bychom zažívali něco úplně jedinečného. Ačkoliv kombinace budování trasy a odhalováním karet a zapisováním úspěchů je docela originální, působí hra trochu obyčejně a jen mírně nadprůměrně. To částečně napraví zpracování, na které se kouká opravdu pěkně. Tyčinky tras, grafika plánu, prostě všechno spolu pěkně ladí. Nastupovat prosím vás posadí za volat autobusu, ale současně k mapě, kde budete plánovat jeho trasu. Partie nabízí zajímavou náplň a originální kombinaci. Je solidně zábavná, jen tu není tolik konfliktů se soupeři, jako byste čekali. Přesto se jedná o takovou zajímavou alternativu k Jízdenky, prosím. Hra Nastupovat prosím si vás získá svým pojetím, jen nečekejte nějakou velkou pecku.