Všechno se to zdálo jako dobrý nápad. Postavit naše království kolem několika obrázků. Jenže stejně jako každá opice nejí banány nebo všichni lidé nejedí maso, ani obrázky nestačí, pokud chcete vybudovat nějaký dobře fungující svět.
A to platí také pro deskové hry. Dnes k nám zamířila žlutá krabička s obrázky na víku a názvem Pictofun. Jejím vydavatelem se v roce 2014 stala společnost Piatnik a autorská dvojice je Robert Leighton a Brad Ross. Uvnitř protáhlé krabice toho nenajdeme nějak moc. Hlavně to je žlutý herní plán s dvanácti políčky obrázků (kategorií), přesýpací hodiny a především více než stovka obrázkových karet. Ty kromě ilustrace neobsahují vůbec nic dalšího.
Na začátku partie každý z hráčů (případně týmů) dostane patnáct karet z dobře zamíchaných obrázků. Sadu si položí ilustracemi dolů před sebe a na plán umístí zbývající hromádku, který vytvoří zásobu pro budoucí kola.
Hra probíhá tak, že kdokoliv je na tahu, vezme horní kartu ze svojí hromádky a prohlédne si ji. V tutéž chvíli se začne po zásahu jednoho z dalších účastníků přesýpat také písek v hodinách. Od této chvíle má hráč nějakých devadesát vteřin na svoje snažení. Jeho úkolem je pojmenovat obrázek a pokusit se jej nějakou slovní asociací či ustálenou složeninou přiřadit do některé z nabízených kategorií.
Na ostatních je, aby jeho asociaci zhodnotili jako správnou nebo špatnou. Podle toho bude moci hráč umístit kartu na políčko kategorie nebo naopak najít nový lepší výraz. Čas při tom stále tiká. Hráč může z balíčku vzít další kartu v pořadí a znovu se jí pokusit zbavit a to vše až do chvíle, kdy uběhne celkový stanovený čas.
Jenže to pořád neznamená žádné body. Z karet se totiž na plánu hráč snaží vytvořit řadu nebo sloupec. Vyberou tu nejvyšší souslednou linii a za každou kartu, která ji tvoří, dostane hráč jeden bod. Na konci kola hráč také dostane náhradu za zahrané karty, aby měl pro příští kolo dostatečnou zásobu, a svoje zahrané z plánu odstraní.
Partie pokračuje tahem dalšího na řadě, který má opět volné všechny kategorie a může karty pokládat, kam se mu zachce. To všechno tak dlouho, dokud jeden z účastníků nezíská svůj 25. bod.
Pokud je Pictofun něčím opravdu výrazný, pak je to tím, jaké nám přinesl zklamání. Nová neotřelá jména, obrázkový námět, s tím se pojila určitá očekávání zábavy. Když už ne náročné pro rodiny, tak alespoň pro děti. Jenže z toho vyrostla naprosto nezajímavá hra.
Tam, kde jiné hry nabízí napětí ze současného hraní všemi účastníky nebo alespoň ukáže trochu taktických drápků, tahle hra prostě neumí pobavit. Prostě se u ní budete nudit, protože vymýšlení kategorií zrovna není tím, co byste chtěli asi každé odpoledne dělat.
Hráči si mohou dokonce krást karty, pokud najdou jinou asociaci na plánu, kterou lze s kartou vytvořit. Tak ani pokud budete opravdu dobří a dokážete vymýšlet správné asociace, nebude vám to nic platné. Stačí, aby soupeř měl pod čepicí, protože většina karet lze zařadit do různých kategorií. A s těmito zvraty, dohadováním a hledáním správné oblasti se partie nepříjemně natahuje, a nepočítejte s tím, že by byla u konce dřív než za 40 minut. A to je opravdu příliš.
Počet účastníků nemá žádný vliv na herní zážitek. Ten je bídný i tak, protože prosté vykládání karet do řad a sloupců působí hodně samoúčelným dojmem. Hra tedy nezvládá ani svoje propojení s tématem.
Pictofun je rodinnou hrou na slovíčkaření. Hráči musí hledat sloučeniny, které něco znamenají a to vždy pro jednu kartu v ruce. Hra je velmi náhodná, ale především zoufale nezáživná, protože v partii se nic neděje. Navíc kvůli slovní zásobě je potřeba, by děti měly alespoň dvanáct let. V tom věku si ale určitě najdou jinou zábavu, než nudný Pictofun.
+ dost karet
+ dostatek času na kolo
- náhoda karet
- chybí jakákoliv zábava
- každý hraje sám
