Dva válečné kmeny Aztéků stojí před největší zkouškou svého života. Musí uspokojit bohy a porazit své nepřátele. To docílí pouze skrze uzmutí magických kamenů soupeře. Který kmen bude vítězem se dozvíte v Serpent Stones.
Jedná se o hru Roberta Harringtona, který si za pomoci dalších dvou ilustrátorů hru sám ilustroval. O vydání se postarala firma Game Salute.
Dle vyjádření tvůrce hry by se mělo jednat o adaptaci starověké hry Aztéků, na které si prý tamní bojovníci měli zdokonalovat své strategie. Informace nejsou ničím podložené, ale rozhodně to zní zajímavě.
Co však podložené je, je fakt, že se jedná o abstraktní karetní hru určenou právě pro dva hráče, ve které hraje prim utváření formací z karet za účelem dosažení druhého konce herní desky, kde se nalézá kýžený magický kámen, neboli vítězný bod.
K dosažení tohoto cíle hráčům poslouží řádka karet, mezi nimiž najdeme hned několik druhů. Tím nejdůležitějším jsou karty válečníků, kteří jsou rozděleni do dvou kmenů. Poté jsou zde karty, které poslouží k útoku nebo zajímání a na konec karty samotných bohů, jejichž přízeň může výrazně ovlivnit průběh hry.
Krom karet je součástí balení i herní plán, který je vyveden z netradičního materiálu: látky. Zřejmě z důvodu snížení ceny, ale funguje dobře a je hezký, takže se jedná spíše o pozitivum. Na závěr jsou zde pro každého hráče tři žetony, které symbolizují magické kameny, pomyslné životy.
Jak jsem naznačil výše, cílem hráče je se za pomocí “řetězu” svých válečníků dostat na druhou stranu herního plánu, až do domoviny soupeře. Ten hráč, který to zvládne, získá jeden život soupeře. Poté se hraje hra od začátku. První hráč, který získá všechny tři životy soupeře, pochopitelně vítězí.
Hraní je velice rychlé a snadné. Jediné, co musí hráč ve svém tahu provést, je dobrat si jednu kartu ze společného balíčku karet a poté zahrát právě jednu kartu z ruky. Nejčastěji hranou kartou je válečník. Zpočátku musí být tato karta umístěna na jedno ze dvou políček v domovině hráče. Později ve hře, se karta válečníka může přiložit na jakékoliv sousední políčko s jiným válečníkem na herním plánu, který je ve vlastnictví právě hrajícího hráče a zároveň je propojen s celým jeho řetězem válečníků.
Řetěz hráče může být přerušen kartou útoku. Zahrávající hráč může zaútočit pouze na soupeřova vojáka/y, který/ří sousedí s jedním jeho vojákem. Kartou útoku se odstraní z herního plánu všechny karty válečníků, které útok zasáhl, dle vzoru na kartě nakresleném.
Zajímání funguje obdobně, akorát namísto odstranění karet se tito válečníci otočí na druhou stranu, což znamená, že změní majitele. Právě tento prvek činí hru velmi nepředvídatelnou a akční. Obzvláště tehdy, když zaútočíte nebo zajmete kartu soupeře, která se nalézá někde uprostřed jeho řetězu a tím pádem mu zničíte celou jeho formaci.
Nakonec jsou zde karty bohů. Ti umožňují dle typu buď si dobrat kartu navíc, odhodit kartu soupeři nebo provést oběť. Právě obětování se je velice zajímavý element. Hráč totiž musí odložit skrytě jednu kartu a tento tah žádnou kartu nezahrává. Ale v příštím tahu zahraje hned dvě karty najednou. Jednu klasicky a další onu odloženou v minulém tahu. Mít dvojí tah může být velmi silné a hlavně nepředvídatelné, ale díky tomu má hráč na ruce o kartu méně do budoucích kol, takže má menší výběr. A hlavně je zde jedno zajímavé pravidlo, které nutí hráče hodně přemýšlet před tímto riskantním krokem: hráč, který nemá žádné karty na ruce, okamžitě prohrává celou hru.
Kromě této karty boha je hra veskrze bez rozhodování. Většinou je evidentní, co zahrát za kartu a hra vlastně funguje stále stejně: čekání, než se setkají soupeřící válečníci na sousedních polích a poté zahrání útoku/zajmutí. Hráči vlastně jenom čekají, až jim přijde útočná karta, aby mohli kontrovat a tak stále dokola, než se na někoho usměje štěstí a vyhraje kolo. Navíc díky nutnosti zahrání pouze jedné karty za tah je onen zábavnější střet většinou uměle oddalován. Uznávám však, že i tak je hra někdy zábavná. Hlavně proto, že se jedná o velice primitivní a svižný duel s hodně zvraty.
Po čase to však stačit rozhodně nebude, pokud tedy nehrajete s malým dítětem (ideálně klukem), které Serpent Stones baví. Pokud však ne a nechcete být otroky karet, tak je téměř nutností použít pokročilá pravidla. Ta narozdíl od těch základních rozlišují válečníky dle kmenů, ke kterým přísluší. Válečníci ze stejného kmene na sebe nemohou útočit, ale můžou se zajímat a ti z rozdílných na sebe mohou jen útočit. Rázem se ze hry stává mnohem taktičtější záležitost připomínající odlehčené šachy, kterým byla do vínku přidána akce a náhoda.
Stále je to ale pohodová duelovka, která ničím nenadchne, ale ani neurazí.
K základní hře je navíc přibaleno rozšíření, které přináší hlavně nové bohy. Rozhodně zajímavý zážitek a příjemný bonus.
Celkově je Serpent Stones dobrou, akční abstraktní hrou, pokud tedy hrajete pokročilou variantu, jinak moc rozhodnutí provádět nebudete. A i když budete aplikovat tato pravidla, určité postupy budou hrou stejně předem dané. Tvoření formace válečníků a efekty bohů však hru činí nepředvídatelnou a zábavnou, takže se k hraní budete vracet vždy, když si budete chtít jen tak lehce zaválčit.
+ Svižná a snadná
+ Nepředvídatelnost a akce
+ Pokročilé varianty a rozšíření
+ Mechanika obětování se
- většinu rozhodnutí za vás udělá hra
- zbytečné oddalování zábavné části hry
- Nedokonalá pravidla
