Stinky business- špinavou prací k lepším zítřkům
Recyklovat odpad je velmi důležité, hlavně pokud chceme zvýšit ekologičnost a zároveň i ekonomičnost lidského počínání na planetě zemi. Jaké to asi může být vést recyklační společnost si můžete vyzkoušet ve hře Stinky business.
Největší polské vydavatelství G3 tentokráte spojilo své síly s dizajnérem Piotrem Jesionekem a ilustrátorkou Sylwií Smerdelowou, aby na svět přivedlo tuto rodinou hru o správě továren na zpracovávání odpadu. Námět tématu rozhodně patří mezi ty originálnější, o to více jsem byl zvědav zda bude jeho základní premisa cítit i během hraní. Jak to dopadlo se dozvíte níže v recenzi.
Hned první pohled na herní plán ukazuje velmi povedenou práci jak po stránce ilustrací, jež dokáží v hráči evokovat základní námět hry a to způsobem který během hraní neruší, tak i z hlediska samotného grafického dizajnu, kdy vše působí přehledně a funkčně a navíc i s přítomností přehledu bodování a distribuce karet. A i zbytek herních součástí plní svůj účel a nabízí dobrou kvalitu, i když je pravdou, že papírové peníze jsou přinejmenším diskutabilní volbou.
Každý z hráčů v rámci přípravy hry dostane sadu pěti desek zařízení na zpracování různých druhů odpadů, několik dřevěných domečků – továren, jež mohou být později ve hře postaveny a na závěr již výše zmíněné peníze.
A právě jejich co nejlepší investice za následným výdělkem je hlavním prostředkem k dosažení cíle hry, tedy k zisku co nejvíce vítězných bodů. Ty hráč získává nejen za přebytečné peníze, ale také za zprovozněná zařízení na zpracování odpadu a postavené recyklační a spalovací továrny.
Celá hra se poté hraje přesně na deset kol, kdy každé z nich je rozděleno do čtyř fází.
V první fázi si nejdříve každý z hráčů vezme 4 karty z balíčku odpadků a z nich si vybere právě jednu kterou si buď ponechá na ruce nebo jí vyloží do jednoho ze svých zařízení na zpracování odpadu, pokud však na daný druh odpadu má dané zařízení již zprovozněno. Poslední možností je kartu dát na skládku, což ve většině případů přináší na konci hry mínusové body. K této možnosti je hráč povětšinou donucený z důvodu toho, že dosáhl maximálního počtu karet na ruce (2 karty) a nemá k dispozici dané zařízení na zpracování odpadu.
Jeho nákup může hráč provést ve druhé fázi, ve které každý z účastníků partie může provést právě jednu hlavní investici a poté libovolné množství doplňkových. V případě těch hlavních mají hráči na výběr ze tří možností.
První možností pro hráče je pořízení žetonu z omezené nabídky se kterým následně zprovozní jednu ze svých zpracovatelských desek a tím získá možnost sem odkládat karty odpadu stejného druhu jaké je právě otevřené zařízení.
Další možnou investicí která může být hráčem zvolena je stavba recyklační továrny do jednoho ze tří sektorů, kdy ty vzdálenější jsou levnější na pořízení, za to však nabízí menší možnost výběru odpadků na recyklaci, jelikož továrny z předchozích, dřívějších sektorů dostanou příležitost dané balíčky odpadků prohlédnout dříve a tak mají větší pravděpodobnost k recyklaci cenných odpadků. Krom toho je zde ještě i rozhodování o tom v jakém řádku v daném sektoru si hráč svou továrnu postaví, jelikož ty vyšší se vyhodnocují jako první, za to ale nabízejí nižší počet karet které může hráč prozkoumat.
Třetí a poslední možností je stavba spalovny, která může vynášet tolik potřebné peníze hlavně pokud se tolik ve hře nerecykluje.
U doplňkových investic hráči mohou nakupovat kolikrát chtějí pomocné recyklační továrny, které dávají hráči možnost si prohlédnout více karet k recyklaci, ale k jejich postavení je vždy potřebná v daném řádku továrna hlavní a dále pak násobiče, jež se umisťují na zpracovávatelské desky a dávají tak možnost násobit zisk z recyklovaného odpadu.
A právě recyklace, tedy hlavní téma hry, se děje v následující fázi: každý hráč za každou svou továrnu si může vzít určitý počet karet z balíčku odpadků v daném sektoru ve kterém se jeho továrna nachází a nějaké nebo všechny karty si položit na svou desku stejného druhu a tím je nechat zpracovat.
To se děje ve čtvrté a poslední fázi kola hry, kdy všechny karty na deskách hráčů jsou odhozeny a jejich vlastníci obdrží nějakou finanční odměnu a to v závislosti na hodnotě karty odpadku (kdy ty těžší na zpracování jsou pochopitelně cennější) znásobené o všechny případné násobiče. Nakonec se všechny hromádky karet posunou do dalších sektorů a jedna, ta v posledním sektoru, je odhozena. Ten hráč který dokázal lépe a hlavně ve správnou chvíli investovat své peníze a získal tak nejvíce vítězných bodů je vítězem hry.
Jak jsem nakousl výše, tato hra je hlavně o načasování, které je o to více důležité že herní rozhodnutí jsou značně omezené a hráč si může pořídit jen jednu hlavní komoditu za kolo. To, hlavně zpočátku hry, hru činní značně pomalou a také tak trochu nezáživnou, a to především tehdy pokud máte naplánovanou strategii několik kol dopředu, což není zase až tak těžké. I když je pravdou že náhodný prvek v podobě karet může leccos změnit. Ten však může vytvořit jen další omezování hráče, jelikož pokud dostane na ruku určitý odpad ke kterému nemá otevřenou příslušnou desku, tak hráč prostě musí v co nejkratším čase danou zpracovávatelnu odpadu zprovoznit. Na druhou stranu, právě ona omezenost výběru jedné akce dává prostor někdy dost těžkým rozhodnutím. Například zda jít za tím abyste měli kam odpadky dávat anebo raději oželet několik bodů a pořádně znásobit již otevřenou desku na zpracování odpadu. Dilema v tomto případě je o to větší, že na každou desku můžete umisťovat jen tolik karet, kolik na ní máte položených otevíracích žetonů.
Určitý area controll v podobě recyklačních továren také často nutí hráče přemýšlet nad tím co má udělat dřív. A to hlavně kvůli pěkné mechanice otevírání zamčených sektorů, kdy hráč, který do něj jako první umístí svou továrnu musí zaplatit navíc poplatek za odemčení, takže načasování, hlavně kvůli šetření peněz na takto finančně nákladnější činnosti, je klíčové a nedává moc prostor pro chyby.
Ona omezenost a náhoda tedy nejsou zase až tak velkými chybami, ba naopak mnohdy nabízejí zajímavé herní situace a pokud hráčům nevadí dělat méně rozhodnutí, která jsou však často složitá, tak mohou být dokonce i v některých okamžicích výhodou hry. Co už ale nepopíratelným záporem hry je, je její délka, která je nastavená tak, že prostě stačíte udělat vše a většinou rozhoduje komu zůstalo více peněz na konci hry. To působí dost zvláštně a jaksi to ničí jakoukoliv iluzi těžkých rozhodnutí. Samozřejmě, že jde o to, komu se to vše podaří dokončit dříve a tím pádem získá více peněz, ale ten dojem je prostě dosti zvláštní. A to ani nemluvím o faktické délce, která je na rodinnou hru až moc dlouhá.
Ale i tak, jedná se o příjemnou a v mnohém zajímavou hru, ve které její hlavní neduh lze velice snadno ošetřit domácím pravidlem v podobě ubrání několika kol.
Co už však moc snadno ošetřit nejde je hra dvou hráčů, která je značně přímočará a nezáživná. Jinak ale hra funguje v jakémkoliv počtu hráčů a krásně dokazuje, že jednoduchá pravidla a hratelnost mohou být spojeny s určitou hloubkou herních rozhodnutí.
