Nejdřív jsem si myslel, že to je jen vtip. Způsob, jak nás může Shogun ukázat, že mu nesaháme ani po kotníky. Jenže úsměv mi z tváře postupně mizel, stejně jako dalším kandidátům. Všichni do jednoho budeme teď běhat dokola palácem a snažit se přechytračit všechny ostatní. Jen ten, kdo dokáže takticky plánovat má šanci stát se Hanem z Takamatsu.
Podobnou zkouškou si při tvorbě hry Takamatsu prošel také autor Martin Schlegel (Aqua Romana, Atacama). Celý výtvor jeho meditace a rozjímání nad pravidly vyšel pod záštitou společnosti Mücke Spiele v roce 2014. A my hru ještě za horka dostali do redakce a teď vám ji můžeme představit.
V malé čtvercové krabičce stejných rozměrů (a podobně nízké), ale zcela jiné barvy (tentokrát převládá bílá) se ukrývá celý palác. Tomu odpovídá šest čtvercových dílků, které po sestavení vytvoří dvojici uliček ubíhající stavbou. Spolu s nimi v krabičce leží také hromada osmnácti karet bodů rozlišených podle zadní strany na tajné (menšina) a veřejné. A pak na dně leží velký pytlík plný dřevěných součástek – figurky samurajů a pagody, vždy patřící barvám jednotlivých hráčů.
Právě tak začne partie – výběrem barev a také ziskem figurek samurajů (počet podle účastníků v partii). Jednu pagodu si nechá před sebou na znamení barvy, zatímco druhou položi na počítadlo bodů tvořené chodníčkem zeleni uprostřed mezi čtyřmi stěnami. Všechny figurky také položí hráči na složený plán a to do místností, které odpovídají barvou. Tři musí jít na vnější okruh a dvě začínají uvnitř. Z karet je vytvořena nabídka vedle plánu (pět kusů), některé odhalené a další ne.
Ale pak už je nejvyšší čas začít bojovat o moc. Hráč ve svém tahu má pouze jednu povinnost – vybrat jednu místnost, ve které stojí alespoň jeden z jeho samurajů a několik figurek posunout společně jako skupinku vpřed. Právě počet postaviček, které bude posouvat, současně označuje vzdálenost, kterou lze ujít. Snahou je zacílit a skončit s vlastními postavičkami doma, tedy na políčku stejné barvy.
Jenže jak už to bývá, to není všechno. Při pohybu se musí (pokud je to možné) posouvat vždy skupinka samurajů, přičemž hráč vždy s sebou musí vzít alespoň jednoho protivníka, pokud zde takový stojí. Nesmí pak za žádných okolností vyprázdnit místnost, která obsahuje více než dvě postavičky. Jinak ale má, co se týká počtu, zcela svobodnou volbu.
Ve chvíli, kdy některý samuraj (a nemusí být ani aktivního hráče) zastaví v místnosti stejné barvy, získává okamžitě horní kartu ve sloupci. Pokud se hráči podařilo navštívit místo hned s více figurkami, získá odpovídající počet karet. Jejich nabídka je pak vždy posunuta a doplněna. O jejich hodnotu posune vpřed svoji figurku pagody. Některé karty ale mohou být i záporné. Partie ale i tak pokračuje dál až do chvíle, kdy některý z účastníků nasbírá dvacet bodů.
Takamatsu je logickou hrou plánovaného pohybu. V tomto mechanismu rozhodně není první a jedná se o velmi populární princip, který vychází z klasické africké hry Mancala. Ve skutečnosti se jedná i v tomto případě o velmi abstraktní soupeření, protože téma i plán tu jsou pouze na ozdobu a na hratelnost nemají žádný vliv.
A ačkoliv na naše oči čekají velmi podařené a detailní ilustrace, hra samotná má nepříjemné neduhy. Prvním z nich je nedostatek kontroly, za který může systém bodování. Ostatní mají kontrolu nad vašimi body mnohem častěji, než vy sami. A pouze ta šance, kterou soupeři přehlédnou, vám ve vašem tahu zůstane k dispozici.
Ale přesto je pohyb a sledování pravidel zábava. Tedy pouze do chvíle, než musíte na svůj tah čekat nepříjemně dlouho. Jednotlivá kola jsou velmi náchylná k syndromu analysis-paralysis, který snad ani není třeba překládat. Samozřejmě přemýšlení tady může vést k vítězství, takže můžete těžko někoho nařknout z dlouhého přemýšlení, ale problém to rozhodně je.
Varianta pro dva spoléhá na to, že každý z hráčů bude hrát za dvě barvy. To samozřejmě funguje bez větších problémů, jen je to náročnější na přehled. Vyšší počty jsou ale rozhodně lepší, ale to neplatí pro maximální partii pro pět. Ta už je opravdu příliš pomalá a slibovaným 30 minutám se prostě nepřiblížíte. Navíc zde už zcela chybí kontrola nad výsledkem.
Zpracování hru alespoň trochu zachraňuje, stejně jako zábavný systém bodování a zisku bodů samotných. Ani správné plánování nemusí hráče potěšit, protože náhoda může rozhodnout, že nic nedostane. Pro někoho fajn prvek, pro jiného nepříjemný vliv náhody do jinak taktické hry.
Takamatsu je ve výsledku hra, ve které sice pobíhají figurky po plánu bez kostek, ale příliš kontroly si v ní neužijete. Hra je nejlepší ve třech a pobaví všechny, kdo ještě hru podobnou mancale nemají. Na druhou stranu by si určitě mohli vybrat lépe než Takamatsu, které toho nemá zase tolik co nabídnout navíc.
<br><br>
| Informace o hře ze serveru BoardGameGeek (odkazy směřují tam) | |
| Autor | Martin Schlegel |
| Ilustrace | Klemens Franz, Andrea Kattnig |
| Vydavatel | Mücke Spiele |
| Rok vydání | 2014 |
| Počet hráčů | 2 - 5 |
| Herní doba | 30 |
| Minimální věk | 10 and up |
| Jazyková závislost | No necessary in-game text (2 voters) |
| Kategorie | Maze |
| Mechanismy | Action Queue, Worker Placement |
| Rozšíření | Takamatsu: The green pagoda, Takamatsu: The green Samurai |
| Rodina | Admin: Better Description Needed!, Country: Japan, Islands: Shikoku (Japan), Theme: Samurai |
Více o hře.
+ zábavné bodování
+ pěkné zpracování
+ fajn ve třech
- málo kontroly
- příliš dlouhé v pěti
- čekání na tahy
