Když jsem vyšel z džungle a poprvé stanul u vstupu do tohoto údolí, vykoukla na mě pruhovaná hlava s chobotem. Na chvíli jsem si myslel, že mi z toho horka přeskočilo. Ale za chvíli se vynořil i zbytek těla. Pruhovaný slon se mě vůbec nebál a já mohl v jeho společnosti objevovat další tajemství nenápadného údolí. Dnes už nepochybuji o tom, že tohle místo je magické. Jak jinak bych mohl potkat tolik unikátních zvířecích druhů?
Ony to nejsou tak docela jedinečné druhy, ale spíš promíchání těch už známých. Nejspíš se tak děje v důsledku jednoho malého napajedla, kde se rysy zvířat míchají. Celé údolí se jmenuje Zafari a ať jej budete hledat sebevíc, nenajdete jeho stopu. To je dobře, protože tato krásná zvířata si zasluhují klid. Ví to i autor Štěpán Peterka, který jeho polohu zatajil. Místo toho se dozvíme pouze to, kde vznikla hra na motivy tajemného místa – v produkci firmy Dino.
Už na víku malé krabičky vidí zájemci řadu zajímavých zvířátek. Uvnitř najdou sadu pětadvaceti čtvercových karet, které musí rozložit do čtverce o rozměrech pět krát pět karet. Na obrázcích se ukrývají siluety zvířátek a také různé vzhledy srsti. Do tajemství obyvatel nás nechá nahlédnout tucet portrétů obyvatel údolí. Tyto karty si mezi sebe hráči rozdělí rovným dílem ze zamíchaného balíčku.
Ty karty, které hráči drží v ruce v tajnosti před ostatními, ukazují nejen zvířátko se jménem, ale především jeho hlavní vlastnosti – siluetu a vzor kůže. Ve svém tahu tedy má každý šanci otočit dvě libovolné čtvercové karty na stole. Nesnaží se najít dva stejné obrázky, ale takové, které odpovídají některé jeho kartě. Potřebuje zkombinovat siluetu a srst takovou, aby daly dohromady právě jedno zvířátko.
Jestliže se to hráči podaří, může si obě karty vzít a vyložit kartu zvířátka z ruky. Pokud se jedná o chybnou kombinaci obrázků, podívají se na ně všichni, a partie pokračuje tahem dalšího hráče. Vyhrává ten, kdo jako první dokáže splnit úkoly všech karet v ruce.
Her, které mají za příklad klasické pexeso je spousta. Zrovna teď v minulých měsících nám prošlo rukama hned několik takových. A Zafari kombinuje klasické hledání dvojic s kartami v ruce, které jsou tajné.
Tedy alespoň v té pokročilejší variantě, přičemž menší děti mohou hrát i s otevřenými kartami, kde je méně překvapení. Dokonce pak mohou spolupracovat s ostatními a snažit se prostě najít všechna zvířátka. Taková hra je spíš výuková, protože ve variantě partie není žádný interní čas, který by znamenal prohru.
Mezi pětadvaceti kartami prvků je tucet siluet a tucet srstí, ale co ta poslední karta? Na té se ukrývá nártoun Quincy, který může zamíchat partii. Buď si po odhalení vymění pozici s jinou kartičkou dle volby hráče na tahu nebo právě on tvoří zavírací kartu. Hráč tedy neskončí splněním své poslední karty, ale ještě musí odhalit Quincyho.
Zajímavé je, že hráč nepokračuje po úspěšném nalezení karty dalším tahem. Nelze tedy zavřít sérií několika úspěchů, ale je potřeba se s ostatními střídat. Díky tomu mají všichni účastníci šanci na úspěch. A to je dobře, protože děti pak hra více baví.
Obecně je zbraní těchto paměťových her jednoduchost. A to platí i u Zafari, které se bez problémů naučí i děti kolem čtvrtého roku věku. Potřebují jen rozeznávat zvířátka, barvy a tvary. Navíc právě s těmito schopnostmi jim karty nadále pomáhají a trénují je. Nenáročnost průběhu se samozřejmě podepisuje i na herní době, která je kolem patnácti minut.
Zafari je dětskou hrou, která si zakládá na paměti. Děti baví nejen její samotný mechanismus, ale také legrační ilustrace kombinované z vlastností více zvířat. S jejich přispěním tedy malí hráči trénují i fantazii. Ačkoliv 25 karet není zrovna nejvíc na zapamatování, hra je díky nižšímu počtu rychlejší. Pro rodiče ale není takovou výzvou. Zafari tak je hrou primárně určenou opravdu předškolákům, kteří si ji opravdu užijí.
