Recenze: 1944 Race to the Rhine - zásobování je základem války

1944: Race to the Rhine je hra, která v minulém roce vzbudila značný ohlas a její omezená dostupnost vyvolávala vrásky na čele nejednoho fanouška deskových her. Původem polská hra od Waldeka Gumienny a Jara Andruszkiewicz se vyznačuje neotřelým přístupem k tématu, originálními herními mechanismy a velmi kvalitním zpracováním. Rok 1944 a druhá světová válka jsou ústředními tématy celé hry. Pokud inklinujete k žetonkům a právě jste zbystřili, musíme vás hned na začátku zklamat. Race to the Rhine je asi tak válečnou hrou jako například Risk či Memoir ’44. Jinými slovy: ano, hra nás zavádí do válečných zákopů největšího konfliktu v lidské historii, ale ne proto, aby simulovala konkrétní tažení a dala vám možnost velení nad historicky přesnými jednotkami. Race to the Rhine místo toho stojí jednou nohou na solidních základech logistické euro hry a druhou na mechanismech závodního klání, kdo dříve dosáhne cílové pásky. “Koneckonců, my jsme nechtěli udělat válečnou hru. Chtěli jsme udělat logistickou hru!” - Waldek Gumienny Až tři hráči se ujmou rolí generála Pattona, polního maršála Montgomeryho a generála Bradleyho. Každý z nich má na herním plánu svou cestu směr řeka Rýn a kdo první stane na jejím břehu v časovém limitu a bude mít nepřerušovanou linii zásobování… vyhrává hru. Ale to není vůbec snadné. “Skončili jsme na tom, že to bude hra pro tři hráče. Ale samozřejmě že mám i nápad jak zapojit čtvrtého, který by hrál za německého generála Gerd von Rundstedta, ale nakonec se nám nezdálo příliš zábavné hrát za poraženou stranu.” - Waldek Gumienny Na začátku hry hráči obsadí základní pozice v dolní části mapy. Patton a Brad mají k dispozici tři armádní sbory, každý reprezentovaný dřevěným žetonem, Monty vládne hned čtyřem armádním sborům, ale jeho cesta k Rýnu podél pobřeží, je lemována nepřátelskými jednotkami a aby získal další zásobovací body, bude muset svést boj o Ardeny. Brad má středem na první pohled snadnou cestu vpřed, ale jeho velikou slabinou je zásobování, kdy vše musí dovážet ze svých základen. Generál Patton začíná v předsazených pozicích, ale i jeho výhoda je zdánlivá. V podstatě každý hráč má trochu jinou strategii a hru musí uzpůsobit daným podmínkám a speciálním vlastnostem jeho armády. Ve svém tahu hráči volí mezi dvěma akcemi ze šesti dostupných. Absolutní nutností je nabírání zásob. Ve hře jsou celkem tři komodity: benzín, munice a jídlo. Každý armádní sbor má svou kartu a na té je omezený počet polí, v rámci kterých sbor může nést zásoby. Ty postupně spotřebovává. Benzín na pohyb, munici na boj a jídlo k tomu, aby se udržel bojeschopný (nebo aby případně nakrmil hladové obyvatelstvo). Zásoby ale hráč dostává na svojí základnu a předsunutým sborům ji musí dopravit pomocí kamionů. V rámci druhé dostupné akce, si hráč může vzít ze společné zásoby určitý počet dopravních prostředků, které následně umísťuje na herní plán a je tak možné přepravit omezené množství zásob. Vše je ale složitější, než se zdá. Cestu nelze využívat opakovaně, navíc pokud hráči doberou všechny kamiony, nastává okamžitě fáze zásobování a armádní sbory budou volat po jídle - pokud ho mít nebudou, odmítnou bojovat… Hráč tedy neustále řeší jak a kudy dopraví zásoby ke svým jednotkám, které se navíc každým kolem více a více vzdalují. “Ze začátku jsem používal dřevěné komponenty z Osadníku pro reprezentování zásobovací linie kamionů.” - Waldek Gumienny Pohyb jednotek po mapě je podmíněn existencí paliva, po zaplacení jednoho kanystru se smí jednotka pohnout. Pokud vstoupí do cizího neobsazeného města - je třeba odhalit vrchní kartu z balíčku střetnutí. Každý hráč má svůj balíček s poměrem událostí, nepřátel, žebrajícího obyvatelstva atd. Je možné, že další postup bude podmíněn opětovným utracením zdrojů či bojem. Pokud hledáte v krabici kostky, tak věřte, že ty jsou určeny pouze pro hru jednoho hráče. Při běžné partii Race to the Rhine je nepotřebujete. Pokud dojde na boj, pouze musíte odhodit z karty příslušného armádního sboru daný počet kostiček reprezentujících munici. Porazit nějaké běžné zakopané jednotky není příliš těžké a pokud má sbor u sebe alespoň nějakou munici, dokáže se prostřílet skrz. Problém ale jsou opevněné oblasti a místa, kde vládne hákový kříž. Nejen, že každý hráč má svůj balíček, ze kterého táhne karty při vstupu do nové oblasti, ale navíc je ve hře i společný balíček plný silných německých jednotek, které je potřeba porazit, pokud chcete vstoupit na jejich území. V takové chvíli se možná hodí povolat leteckou podporu a výsadkáře, i to ve hře lze - byť je to velmi abstraktní a ve výsledku to znamená +1 tuhle či tamhle. “Čistě posunování zásob, kamiónů a sborů by udělalo hru příliš euroidní. Válka je vždy chaos a já jsem potřeboval přidat nějaký do hry. Karty!” - Waldek Gumienny Na první pohled by se mohlo zdát že 1944: Race to the Rhine je hra hodně soliterní, kdy každý z hráčů má svou “trať” po které se snaží co nejdříve dosáhnout Rýnu a hráči se vzájemně v podstatě nedostanou do styku. To je na jednu stranu pravda. Není možné vzít své armádní sbory a napadnou spojence po pravici (levici), ani by to tématicky nesedělo ke hře. Vaším cílem tedy zůstává pokud možno udržitelný postup vřed a dobytí německých pozic. Nicméně na konci každého tahu dostává hráč možnost na malý okamžik změnit strany a umístit na herní mapu německý žeton, ten reprezentuje síly osy, postupně se šířící zemí. Každé území pod nadvládou Němců následně představuje vážnou překážku pro postupující spoluhráče a tak je možné je citelně zpomalit. Dokonce lze narušit i linii zásobování a hráči se pak musí vracet a obnovovat ztracené cesty. “První věc, co jsme chtěli změnit, bylo přinutit hráče ke spěchu. V prvním prototypu vlastně nebyl důvod nikam chvátat.” - Waldek Gumienny Přílišné zdržení ale může znamenat, že to nikdo z hráčů nestihne k Rýnu včas. Počet žetonů německých sil, které hráči na konci svých tahů umísťují na mapu, je omezen. Ve chvíli kdy dojdou, nastává konec hry navzdory tomu, že žádný z velitelů nestihl stanout na březích Rýna. Vítěz je následně určen podle počtu medailí, které jsou udělovány v průběhu hry za dobytí významných pozic a porážku silných německých jednotek. Toto je také v podstatě jediný sporný mechanismus. Hra funguje dobře, pokud hráči přijmou za prvotní cíl hry dojet až k Rýnu a medaile považují pouze za jakousi pojistku. Pokud by se totiž všichni soustředili na jejich sbírání, může se charakter hry výrazně změnit a ovlivní to atmosféru. Pravidla dokonce nevylučují umísťovat německé žetony před své vlastní jednotky. Ano, pokud chvátáte k Rýnu, nemá to žádný smysl, daleko raději je dáte do cesty svým protihráčům, ale pokud máte za cíl sbírání medailí, může se stát, že uvítáte partu Němců, co vyskočí z poza pařezu vedle vašich po zuby ozbrojených jednotek. Abyste si hru užili, je třeba k ní přistupovat opravdu jako k závodní hře, kdy alfa a omega všeho co děláte, je prorazit na druhou stranu herní mapy a zvítězit s veškerou pompou. Ne na body jako nějaký podřadný… sběrač… bodů. Celá hra se vejde do dvou hodin a občas i méně. Záleží na zkušenosti hráčů. Ze začátku snadný postup se začíná velmi brzo komplikovat a hráči každé kolo řeší celou řadu důležitých rozhodnutí. Nejednomu hráči by mohlo vadit, že ve hře s válečnou tématikou se v podstatě nestřílí. Celý souboj je minimalizován do utracení příslušného množství kostiček, zároveň někteří hráči kritizují malou hloubku historických detailů. Ale to všechno jsou vlastnosti hry a bylo by velmi nefér to vytýkat. Nebylo cílem udělat válečnou hru plnou krvavých přestřelek a dunícího bombardování. 1944: Race to the Rhine je závodní hrou s prvky logistického eura - přestože toto spojení je na první pohled poněkud netradiční. Nicméně nejen v rámci své specifické kategorie - se jedná o velmi dobrou hru. K vítězství vede více cest, každý ze tří velitelů se hraje mírně odlišně a náhoda v kartách příjemně oživuje distribuci surovin. Vše je navíc umocněno perfektním zpracováním. Už herní krabice působí velmi čistě a vkusně a po rozbalení se nedá ubránit nadšení. Herní mapa je velká a překrásně zpracovaná, karty obsahují dobové fotografie. V celé hře se navíc nevyskytuje žádný text, vše je řešeno jednoduchou a přehlednou ikonografií. Piotr Słaby, autor grafického designu, odvedl fantastickou práci.