Carcassonne

Starý král nemá nástupce, a tak po návsích hlásají poslové: trůn dostane ten, kdo nejlépe zvelebí svěřený kus panství. Do krčmy se sjíždějí rytíři, mniši, sedláci i lupiči a každý má jiný plán. Carcassonne Klause-Jürgena Wredeho z roku 2000 s ilustracemi Doris Matthäus je jednou z nejslavnějších rodinných her, a mimochodem se nečte „karkasone“, ale „karkasón“, podle francouzského města.

V tahu si vytáhnete čtvercovou kartičku a přiložíte ji ke krajině tak, aby navazovala – město k městu, cesta k cestě. Pak můžete na položený dílek postavit jednu z figurek: v klášteře z ní bude mnich, ve městě rytíř, na cestě lupič, na louce sedlák. Jakmile se město, cesta nebo klášter dokončí, přijdou body a figurka se vrací domů. Sedláci na loukách ale zůstávají až do konce hry, kdy se odmění za uzavřená města kolem. Mapa tak roste tah po tahu a pokaždé vznikne úplně jiná krajina.

Pravidla pochopíte za pár minut a partie se se zkušeností vejde do půlhodinky, ať hrajete ve dvou, nebo v pěti. S více hráči ale roste vliv náhody, protože každý položí méně kartiček. V rodinném kruhu se hraje mírumilovně, mezi zkušenými se z Carcassonne stává tvrdý boj o každý bod, plný tichého přebírání měst a mařených staveb. Právě proto se z ní stal fenomén, který dokáže bavit děti i ostřílené hráče – jen sedláky si pořádně rozmyslete, louka je na dlouho.