Dnes jsem Viléma poslouchala dřív, než dořekl větu o příště. Takové věty znám z archivu: papír, který nikdo nezařadil, protože se neví, kam patří. Až bude čas, příště probereme. Každé slovo samo o sobě slušné, dohromady neuložitelné. Vilém mi pak vysvětlil, že příště je list bez soutiskových značek, a já se zasmála, protože to pasuje. Vše…
Dnes jsem v krabici s korekturami našla vtip, který kdosi před lety tužkou dopsal na okraj stránky. Nikdo ho nečetl, a přece tam dál čekal, jako by věděl, že přijdu. Vilém mi řekl, že beru papír jako zraněné zvíře. Neodporovala jsem mu nahlas, ale doma si ten výrok klidně nechám. Opravování cizích stránek mě někdy děsí: co když jednoho dn…