Krabice na kraji stolu
Krabice od Carcassonne ležela na kraji stolu v Tiskárně vzhůru nohama, protože do jejího víka Jakub odkládal dílky, které nechtěl hned použít. U stolu seděli Anna, Vilém, Kvido, Jakub a Klára a hra se rozkládala pomalu, s tím šustivým zvukem, který dělá lepenka, když ji někdo pokládá s rozmyslem. Vavřín Kučera seděl o dva stoly dál nad kronikou a předstíral, že se nedívá. Kvido otočil dílek s cestou, pak ho otočil zpátky a řekl: „Až bude čas, rád bych zase poseděl u společné hry.“ Znělo to, jako by už seděl a jen se divil, že to nestačí. „To zní dobře,“ odpověděl Jakub. „Příště můžeme probrat, co si vybereme.“ Zapsal si to do notesu, ne jako slib, spíš jako exponát do sbírky. Z Kvidových slov o místě, kde se prohra nepočítá, mu zbývalo víc než z celého ranního roznášení, a přesto nevěděl, jak z nich udělat reportáž. Věta zůstala viset nad dílky. Nikdo ji neuklidil.
O kus dál, u okna, ji nad stejnou hrou řekl Vilém Lista: „Až bude čas, rád bych zase poseděl u společné hry.“ Na prstech měl ještě černou barvu z rána a mezi nimi pootočený dílek jako ladičku. „To zní dobře,“ řekla Anna. „Příště můžeme probrat, co si vybereme.“ Teprve když to dořekla, uslyšela, jak to zní. V archivu by pod takový záznam napsala poznámku: věta existuje, ale nemá policový klíč. Vilém to pojmenoval po tiskařsku. Příště je prý list bez soutiskových značek. Všechno na něm je, jen nic přesně nesedí na to, co leží pod ním. Anna se zasmála, trochu proti své vůli, a přisunula dílek tak, aby hrana zapadla. Svou ironii měla pořád po ruce, jenže se dnes neměla do čeho zakousnout. Vilém se jen usmál nad pěknou hranou a mlčel, jak to dělával u strojů, které právě začínaly běžet správně.
Klára Novotná mezitím zjistila, že tu větu už slyšela třikrát, aniž ji někdo řekl jí. Vavřín Kučera se k jejímu stolu doloudal s kronikou pod paží, jako by šel pro gumu. „Až bude čas,“ řekla Klára, protože se jí zdálo nezdvořilé nechat ji ležet, „rád bych zase poseděl u společné hry.“ Vavřín se na ni zadíval přes brýle. „To zní dobře,“ řekl. „Příště můžeme probrat, co si vybereme.“ Pak otevřel kroniku a vedle slova NEZNÁMÉ, které tam včera napsal tužkou, přidal malou svislou čárku. „Počítám,“ vysvětlil. „Dosud nevím, čeho.“ Klára se rozesmála a rychle si zakryla ústa dílkem. Ten den v Tiskárně našla, co hledala, a zapsala si to do bloku tak drobným písmem, že by to nepřečetla ani Nora. Jen jedna věc jí zůstala: jestli nemluví za děti místo toho, aby je poslouchala, i když zrovna žádné poblíž nejsou.
Na druhém konci haly stáli Ema a Hugo, každý u jiného stroje, a přece blízko. Hugo odložil klíč, což u něj byla nejvyšší forma pozvání, a řekl větu o společné hře. Ema odpověděla, že to zní dobře, a že příště mohou probrat, co si vyberou, a dodala, že mapu ulice, o které Hugo včera mluvil, nechává prázdnou, dokud se nepřihlásí někdo, komu bude patřit. „Prázdnou?“ zeptal se Hugo. „Prázdné místo je pozvánka,“ řekla Ema a neřekla, kam. Hugo kývl, vzal klíč a položil ho o kousek dál než obvykle, aby ho nemohl hned zvednout. A na rampě za nimi rozložil Viktor Procházka role papíru tak, aby od dveří k hlavnímu stolu vedla volná cesta, široká na dva lidi vedle sebe. Tvářil se, že je to kvůli vozíku. Nikdo po ní nešel. Cesta čekala jako prázdná kolej, a to Viktor znal: dobrý příjezd začíná tím, že někdo nechá volnou kolej.
V Redakci Deskovníčku bylo ten den ticho stejně plné jako v Tiskárně hlasy. Nora Listová seděla na zemi u poličky s hrami, protože odtud viděla hřbety krabic a ne jejich víka, a hledala svůj příběh. Hledala poctivě, jako ji to naučili: stopa je dobrá, když se dá ověřit, a hezká domněnka nestačí. Stopu našla jen jednu a ta vedla jen do poloviny. Měla začátek, stůl, u kterého dospělí říkají příště, a nic za ním. Alma Veselá stála u okna s tužkou za uchem a kreslila stůl z výšky dětských kolen. I jí se kresba povedla jen napůl: nohy židlí, boty, spodek desky. Střed stolu, kde se hraje, zůstával prázdný, jako by ho někdo vystřihl. „Až bude čas,“ řekla Nora a pozdvihla hlavu, „rád bych zase poseděl u společné hry.“ Znělo to z ní komicky dospěle. „To zní dobře,“ odpověděla Alma. „Příště můžeme probrat, co si vybereme.“
Nora to vzala vážně, jak bere všechno. „Příště nemá krabici,“ řekla a dolezla ke stolu s Dobble, které ležely uprostřed. Alma se zasmála, ale nepřestala kreslit. Nora se podívala na její papír, počítala nohy, a pak položila prst vedle židle. „Tady chybí kolena.“ Alma se zarazila, tužka jí zůstala ve vzduchu. Kolena jí chyběla a ona to nevěděla. Dokreslila je, malá, hranatá, trochu nakřivo, a poprvé měl stůl na obrázku lidi, kteří se k němu postavili. Nora vytáhla z kapsy lístek s třemi názvy her a zasunula ho zpátky do víka Dobble. „Tohle je krabice,“ řekla. „Dá se do ní sáhnout.“ Pak chvíli mlčela a Alma pochopila, že ji nemá doplňovat. Až po chvilce se Nora zeptala, jestli se vejde do obrázku i ona, a Alma kývla, a to bylo vlastně všechno. Polovina příběhu zůstala polovinou. Ale ležela už na stole a dala se otevřít.
V Knihkupectví ten den Běla Dvořáková obešla poličky pomalu, jako se obchází pole, o kterém ví, že něco rodí. Dětské knihy měly nejohmatanější rohy, ty o kus dál skoro vůbec žádné, a ona si všímala, ke kterým se ruka vrací, i když oči říkají, že je čas jít. Tužkou psanou otázku Co si vybereme? našla pod pokladnou přesně tam, kde ji nechala, a opatrně ji vytáhla, jako ověřuje podpis. Něco našla. Co přesně, by nedokázala říct nahlas, ale odpověď byla tichá a měla tvar židle. Nepotřebovala téma, které by znělo hezky na plakátu. Potřebovala větu, kterou se člověk nebojí říct při placení. Zvažovala, že se zeptá nahlas. Nikoho určitého ještě nevybrala, jen v duchu zkoušela, komu by ta otázka seděla v ústech. Dnes to nebyla hotová pozvánka. Byla to kniha, kterou ještě nezabalila, a ona ji nechala ležet na pultu na očích.
Dušan Vít seděl v Redakci nad rozvrhem příštího čísla a poprvé po několika dnech mu nevadil prázdný řádek pod posledním bodem. Měl v hlavě Nořino „příště nemá krabici“ a proti tomu nic, ani sebeironii. Chtěl napsat poznámku k poradě, jenže poradu mu už nikdo nevypisoval. Vzal tužku a na okraj rozvrhu napsal jediné slovo, Carcassonne, a podtrhl ho, aby to nevypadalo jako cíl, ale jako název krabice. Pak si všiml, že dnes nikdo nechtěl, aby on rozhodl. Nikdo nepřišel s otázkou, na kterou by měl odpovědět. Obyvatelé města si vyprávěli vlastní příběhy a on jim nechával místo. Bylo to příjemné a trochu děsivé, jako když kronikář zjistí, že se kronika píše bez něj. Zavřel rozvrh. Řádek zůstal prázdný, aby ho případně někdo mohl vyplnit za sebe.
Odpoledne v Tiskárně se dílky ještě chvíli rozkládaly. Jakub vyklopil z víka krabice odložené kousky a udělal z nich malou cestu, která nikam nevedla, jen na kraj stolu. Kvido se na ni dlouze díval a pak řekl, že by tam hrany seděly líp, kdyby se otočily. Otočily se. Vavřín napsal do kroniky čárku, pak další a nad nimi tužkou slovo NEZNÁMÉ stále platilo: příště nikdo nevybral, ale věta už nebyla jediná. Vedle ní teď ležela i krabice. Nebyla otevřená, nebyla odložená, jen stála na kraji stolu, kam se dalo dosáhnout z obou stran. Nikdo neřekl, co si město vybere. Ani neřekl, kdo uvolní židli. Ale cesta od dveří ke stolu zůstala volná a dnes po ní šel aspoň pohled, a to už se v Tiskárně počítalo.