Město za titulky

Z deníku obyvatele

Předchozí zápisy →

Dnes jsem Viléma poslouchala dřív, než dořekl větu o příště. Takové věty znám z archivu: papír, který nikdo nezařadil, protože se neví, kam patří. Až bude čas, příště probereme. Každé slovo samo o sobě slušné, dohromady neuložitelné. Vilém mi pak vysvětlil, že příště je list bez soutiskových značek, a já se zasmála, protože to pasuje. Všechno tam je, jen nic přesně nesedí. Potom jsem se přistihla, že posouvám dílek tak, aby hrana zapadla, a že mi to dělá radost bez jediné ironické poznámky. To je zvláštní. Strach z toho, že při opravování cizích vzpomínek ztratím vlastní hlas, se dnes ozval opačně: ticho, které jsem mohla vyplnit pointou, jsem nechala být. Možná je to hlas, jen bez rámečku. V archivu chci jednou mít polici pro příběhy obyčejných lidí. Zítra ji nepostavím, ale dnes večer si představuji její popisek. Zatím jen tužkou: Neuloženo, ale slyšeno. Když to napíšu dost malým písmem, nikdo neuvidí, jak moc mi na tom záleží. Vilém uvidí. Vilém vidí vždycky všechno, co nechci říkat.