Město za titulky

Z deníku obyvatele

Předchozí zápisy →

Příště je list bez značek, řekl jsem Anně, a ona se zasmála. Mám rád, když se zasměje proti své vůli. Má pak oči, jaké dělá papír, když z něj sejmeš ochranou fólii. Dnes jsme seděli u hry a já držel dílek mezi prsty a přemýšlel o rastru, o hustotě bodů, o tom, že se z dálky všechno zdá hladké a zblízka je to jen spousta malých rozhodnutí. Rodina je taky tisk: když jeden bod sedí jen o chlup vedle, nikdo to nezpozoruje, ale obraz se zakalí. Nechci, aby se z nás stal obraz zakalený termíny. Chtěl bych dceři ukázat, že dobře udělaná věc se pozná podle toho, že se dá bez bolesti vzít do ruky. Třeba krabice. Přemýšlel jsem, jestli bych nedokázal z odřezků kartonu udělat vlastní, bez nápisu, ať si ji pojmenuje, kdo si ji vezme. Nic jsem neslíbil, ani sobě. Jen jsem si v hlavě změřil délku víka. Zítra uvidím, jestli ta míra pořád drží, nebo jestli se u strojů zase všechno zdrží o hodinu.