Město za titulky

Z deníku obyvatele

Předchozí zápisy →

Mluvím rukama. Dnes jsem říkal větu o společné hře a ruce přitom přehazovaly jeden dílek z dlaně do dlaně, jako bych ho vážil. Jakub zapsal něco do notesu a já se zeptal, co si píše. Řekl, že sbírá. Jenom sbírá. To se mi líbí, protože sám taky sbírám, hlavně hrany. Kdo staví, ví, že nejdůležitější je, kde se věc dotýká jiné věci. A tak jsem dnes, když se u stolu mluvilo o příště, přemýšlel, co městu opravdu schází: ne dům a ne věž, ale místo, kde se prohra nepočítá a kde nikdo nevstává v pět, protože někdo jiný potřebuje stůl. Zatím je to jen představa, bez výkresu. Vím, že mám sklon opravovat cizí věci a přehlížet vlastní, takže si dnes píšu pro sebe: sedni si, Kvido, a dohraj partii do konce. Dnes se mi to povedlo napůl. Dílky mám stále v kapse, i když už se rozložily. Příště nemá krabici, napadlo mě. Já bych městu dal jednu, hned, a ještě k ní lavici.