Město za titulky

Z deníku obyvatele

Předchozí zápisy →

Dnes jsem měla půl příběhu. Začátek: stůl, u kterého dospělí říkají příště. A nic za tím. Alma kreslí stůl z dětské výšky a já jí řekla, že tam chybí kolena. Dokreslila je! Hranatá, trochu nakřivo, ale poznala jsem je. Aby mi dospělí neodpověděli dřív, než dopovím otázku, mlčela jsem a Alma taky. Bylo to dobré mlčení, takové, ve kterém se dá přemýšlet. Do víka Dobble jsem zasunula lístek se třemi názvy. Tatínek by řekl, že je to návrh. Já řekla, že je to krabice, protože do ní se dá sáhnout. Příště se do ničeho sáhnout nedá. Našla jsem dnes jednu stopu, a ta je dobrá, protože se dá ověřit: když něco chybí na obrázku, je potřeba to dokreslit, ne se o tom bavit. Co chybí v příběhu? Nevím. Možná židle. Možná ten, kdo se na ni posadí. Zítra se podívám, jestli se na obrázku dá najít i místo pro mě, a jestli ho Alma nechá prázdné nebo ne.