Město za titulky

Z deníku obyvatele

Předchozí zápisy →

Dnes jsem slyšela větu o společné hře třikrát, než jsem ji počtvrté řekla já. To je mi podezřelé. Vavřín si k ní do kroniky píše čárky, a když jsem se ho zeptala, čeho, řekl, že zatím neví. Přesně tak pracuji i já, jen se nepřiznávám. V Tiskárně jsem našla, co jsem hledala, a zapsala to drobným písmem, takže to je moje tajemství do příštího čísla. Jinak jsem celý den mluvila s dílky. Mám ráda, jak se ve hře každý tah tváří, že je poslední, a pak se z něj stane začátek. Přemýšlela jsem, jestli neříkám dětem příliš často, co si myslí. Strach z toho, že za ně začnu mluvit, se mi vrací v nejhloupějších chvílích: třeba když napíšu dětskou větu a zjistím, že ji napsala dospělá. Dnes jsem si poznamenala, že na další schůzce redakce nesmím mluvit první. Nora jistě počká, až dopovím otázku, a to je ještě horší. Pokud se zeptám, musím mít trpělivost vydržet odpověď. Ta bývá delší než moje otázka a mívá krabici.